adventni_venec

Roráty 2020

.

30.11.2020

 

 

1. den - ŠNEK

 

Adventní příběh převzat z adventního kalendáře „DUHA“,

autor Annegert Fuchshuber, překlad Marta Rynešová

 

1. Šnek

V daleké zemi Palestině žil před dvěma tisíci lety jeden šnek. Byl velmi starý a ve světě už mnoho zažil. A protože všechno dělal pomalu a rozvážně, nic z toho nezapomněl. Jeho noha znala každou nerovnost země, každé zrnko písku na poušti a ve svém domečku slyšel znít oceány. Tenhle šnek na něco čekal. Čekal a pořádně nevěděl na co. Ve svém dlouhém životě už zažil tolik neštěstí, že to ani pomalu nemohl unést. To, co zažil, ho tížilo jako velké břemeno a on doufal, že přece jen ještě potká někoho, kdo by ho z něj uměl sejmout.

Starší lidé bývají citliví na počasí. Bolívají je nohy a šnekovi se vedlo podobně. Každý déšť, každý mrazík, každou písečnou bouři cítil už několik dní dopředu. Naštěstí měl nohu jen jednu a mělo to ještě jednu výhodu. Mohl se vždycky včas připravit. Jednoho dne však pocítil ve své noze klid, který neznal. Ráno objevil po dlouhém hledání chutnou hlávku zelí, lezl po ní a jedl, ale vůbec si to neužil, jak ho v noze táhlo.

„Něco je ve vzduchu,“ bručel si pro sebe. „Musím vyzkoumat co.“


2. den - Housenka

01.12.2020

Housenka

Tlustá housenka, která si pochutnávala na hlávce zelí hned vedle šneka, se na něj udiveně podívala, když viděla, že leze dolů. „Co je?“ zeptala se. „Nechutná ti?“

„Ale to počasí…“ odpověděl mrzutě šnek. „Něco přijde. Je to trochu jako před bouřkou a trochu jako před úplňkem, ale určitě je to něco nového. Že by ta hvězda?“ „Hloupost,“ řekla housenka.

„Ale nová hvězda může změnit celý svět,“ odsekl šnek rozčileně. „Co je mi do nějaké daleké hvězdy, když mám před nosem hlávku zelí,“ brblala housenka.

„Znám jedno staré proroctví,“ povídá šnek, „které říká, že pod novou hvězdou se narodí zachránce. Možná je to ten, na kterého čekám. Musím ho najít.“

„Já zůstanu tady a dosyta se najím,“ rozhodla se housenka. „A basta.“

„A když přitom promeškáš spásu světa?“ zeptal se šnek ustaraně.

„Nepromeškám. Mám toho ke spasení kolem sebe dost,“ zasmála se housenka. „Jdi napřed, dohoním tě, až to tady všechno zbaštím.“

Šnek se vydal na cestu. Přes pole se pomalu brázdu za brázdou plazil po své jedné noze. Netušil, že do Betléma to má ještě mnoho set kilometrů.


3. den - Vlk

02.12.2020

Vlk

Najednou tu stál vlk. Mohutné zvíře se zeleně světélkujícíma očima, drsnou srstí a ohromnou tlamou plnou ostrých zubů. Zavrčel zle na šneka, ale ten odhodlaně pokračoval v cestě. „Ty se mě nebojí?“ zeptal se vlk udiveně. „Proč bych z tebe měl mít strach?“ zeptal se šnek.

„Protože jsem zlý,“ řekl vlk.

„Kdo to říká?“

„Lidé.“

„A proč to říkají?“

„Protože žeru jejich ovce.“

„A k čemu jsou lidem ovce?“

„Zabijí je a sní.“

„Ale,“ řekl šnek, „to je zajímavé. Tak oni říkají, že jsi zlý, když děláš stejnou věc jako oni?“

„Aha, takhle jsem o tom nepřemýšlel,“ povídá vlk. „Ale zdá se, že máš pravdu. Je to tak.“

„Pak nejsi horší než lidé,“ usoudil šnek, „ani horší než ostatní zvířata. Já mám třeba rád jahody. To lidé taky nemají rádi a říkají, že jsem špatný, protože jahody snědí raději sami.“

Vlk byl docela rozrušen. „Myslíš, že nemají právo říkat, že jsem zlý?“

Nikdo nemá právo o někom říkat, že je zlý,“ řekl šnek tiše.

„Ale co mám dělat, aby s tím přestali?“

„Nevím. Proti tomu asi není žádná pomoc,“ odpověděl šnek smutně, „ale vím, že se brzy má narodit někdo, kdo má rád všechny lidi a pomůže jim.“

„A kdo to má být?“

„Někdo, na koho už dlouho čekám. Jestli dobře rozumím starým proroctvím, tak se brzo narodí pod hvězdou, kterou ještě nevidím. Ale bolí mě noha. Cítím, že vyjde, a proto za ní jdu. Tomu, koho pod ní najdu, povyprávím o všem těžkém, co jsem za celý svůj dlouhý život zažil.“

„Najdu ho také a budu ho chránit před zlými lidmi,“ rozhod se vlk a zmizel v houští.


4. den - Vědec

03.12.2020

Vědec

Šnek měl zrovna před nosem šťavnatý list pampelišky, když ucítil, že ho někdo zvedá. „Hele, šnek, helix pomatia, vzácný exemplář velmi starého druhu, zdá se. A jaký má zajímavý domeček!“ Krátkozraké oči za silnými skly se přiblížily ke šnekovi a prohlížely si ho ze všech stran. A pak už ho ten člověk dal do krabičky. Šnek nejprve ztuhl strachy a pak rozhořčeně zavolal: „Co si to dovolujete!“

„Vyprošuji si trochu víc úcty,“ zabručel muž. „jsem vědec a zabývám se výzkumem životních zvyklostí druhu helix pomatia antiqua. Sbírám je, studuji, případně pitvám, popisuji a ukládám, nebo zahazuji.“

„A jste šťastný?“ zeptal se šnek, který pomalu začínal chápat, že helix pomatia je zřejmě on.

„Hloupá otázka,“ odpověděl vědec. „Nejde přece o moje štěstí, ale o vědu, a tím o záchranu světa.“

„Já hledám záchranu jinde,“ odsekl šnek.

„To je tvoje věc. Ale mýlíš se. Jak jsem už řekl – jen věda nás zachrání.“

„A můžu se vás ještě na něco zeptat?“ povídá šnek nesměle.

„Jen se ptej,“ povzbuzoval ho vědec, „ode mne se můžeš hodně naučit.“

„Když vás vaše žena volá k obědu, volá na vás homo sapiens?“

„Hloupá otázka,“ odvětil muž. „Samozřejmě, že ne. Volá na mě Tomáši! Proč se ptáš?“

„Protože si myslím, že nemůžete žít jen z vědy. Milé pohlazení, přátelské slovo, teplá polévka, to je víc než všechny latinské výrazy. A teď už mě, prosím, pusťte. Mám před sebou ještě dlouhou cestu.“ Vědec, celý zmatený, vyndal šneka z krabičky a položil ho do trávy.

„A kam vlastně spěcháš?“ zeptal se.

„Jdu za tím, kdo zná mé opravdové jméno,“ řekl šnek. „Na shledanou, Tomáši.“


5. den - Loupežník

04.12.2020

Loupežník

Šnek nevěděl, kde má hvězda vyjít, a netušil ani kdy. Spolehl se na svou nohu, která ho táhla určitým směrem, tedy snad tou správnou cestou, ať už bude jakákoli.

A tak se vůbec nedivil, když ho jednoho dne zavedla na koženou botu nějakého muže. Pomalu se po ní sunul až k jeho kolenu.

„Co to je?“ vykřikl muž, kterému to koleno patřilo. „Mám tě rozmáčknout?“

„Proč bys mě rozmačkával?“ zeptal se šnek udiveně.

Copak nevíš, že jsem Habakuk, nejhroznější loupežník všech dob?“

„Já znám jen proroka Habakuka, o kterém vypráví bible, ale ten už je dávno mrtvý. Mimochodem právě on řekl: Běda tomu, kdo se obohacuje cizím majetkem. A to se týká i tebe, jestli jsi opravdu loupežník.“

„To taky jsem. Ne, že by mi to dělalo nějakou radost. Upřímně řečeno, považuji to za docela šeredné povolání. Ale nic jiného jsem se nenaučil a teď už jsem si na to zvykl. Vždyť už je mi skoro padesát.“

„Nikdy není pozdě se změnit,“ řekl šnek.

„Ale jak mám začít nový život, když mě nikdo nemá rád? Vždyť jsem loupežník! Kdybych se polepšil, nikdo by mě nepochválil, a kdybych umřel, nikdo by mě nelitoval.“

„Někdo by tě přece litoval,“ odpověděl šnek. „Ten, o kom mluvil prorok Habakuk. Umím si představit, že má rád loupežníka Habakuka stejně jako proroka. Jen musíš mít dobrou vůli.“

„A kde je?“ zeptal se loupežník nadšeně.

„Někde u Betléma,“ řekl šnek. „Táhne mě to tam celou dobu. A nemůžeš se zmýlit. Nad jeho domem bude stát veliká hvězda.“

„Tak to se tam musím vydat,“ vykřikl loupežník. Vzal šneka ze svého kolena, položil ho do trávy, sebral své věci a mazal pryč.

„Spěchej pomalu,“ volal za ním šnek. „Uvidíš, že i já tam přijdu včas.“


.

05.12.2020


6. den - Kluk, Slepička

07.12.2020

 

Kluk

„Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dám ti krejcar na tvarůžky a troníček na tabáček, bude z tebe Hajdaláček.“

Šnek zvědavě vystrčil hlavu z domečku, když tu najednou nějaké prsty zmáčkly tykadla, až se leknutím stáhl zpět. Říkadlo se ozvalo znovu. Zase opatrně vyhlédl a znovu ho v tykadlech zabolelo. Říkadlo se opakovalo, ale tentokrát se šnek vylákat nedal.

„Jestli do mě ještě jednou takhle šťouchneš, už nevylezu – můžeš mě lákat, jak dlouho chceš,“ zlobil se v domečku.

„Ale vždyť je to jen legrace.“

„Pro tebe možná,“ řekl šnek, „ale mě to bolí! Tykadla jsou moje nejcitlivější místo. A už vůbec to nejsou žádné růžky, jsou to oči! A jk by se ti líbilo, kdyby tě pořád někdo píchal do očí?“

Odpověď nepřicházela.

Pomalu a opatrně, milimetr po milimetru se šnek vysoukával ze své ulity. Před ním seděl kluk. Mohlo mu být tak šest nebo sedm roků a koukal na šneka. Teď měl oči na stopkách zase on.

„To jsou tvoje oči? Opravdu?“ ptal se šeptem.

„Opravdu,“ odpověděl šnek s trochou pýchy.

„Zajímavé,“ řekl kluk, „to jsem fakt nevěděl. A to se umíš podívat i za roh?“

„No jasně,“ odpověděl šnek a trochu pootočil tykadla, aby kluk viděl, jak jsou pohyblivá.

„Ale teď už mě nezdržuj. Musím jít dál.“

„Kam?“

„Hledám někoho, kdo ze mě sejme břemeno těžkostí a starostí, které jsem za celý život nasbíral. Ale je to ještě daleko. Do večera bych chtěl dorazit aspoň támhle k tomu stromu.“

„K té staré moruši?“ Kluk se usmál a pak začal zpívat: „Šnečku, šnečku, zastrč růžky…“

Šnek se stáhl do ulity, kluk ho opatrně zvedl a už s ním běžel k moruši. Za chviličku se mohl šnek zase vysoukat ven.

„Dnes už se nemusíš namáhat,“ smál se kluk.

„Díky za pomoc,“ řekl šnek. „Povím ti za to jeden příběh.“

A šnek vyprávěl příběh o dítěti, na které čeká celý svět a které se má narodit pod velkou hvězdou.

 

 

 

 

Slepička

Slepička si pochutnávala na šťavnatých listech salátu, který dostala od lidí. Šnekovi, kterého cesta zavedla až sem, se sbíhaly sliny. Měl strašlivý hlad.

„Vadilo by ti, kdybych ujedl kousek toho salátu?“ zeptal se nesměle.

„Ty salát nepotřebuješ,“ odsekla slepička, „protože nejsi užitečný.“

„Užitečný? To tedy nejsem,“ připustil šnek.

„Zato já,“ chlubila se slepička, „já potřebuji hodně zeleného krmení, abych mohla snášet vajíčka.“

„Zajímavé,“ odpověděl šnek slušně. „A co se stane s těmi vajíčky?“

„Lidé je snědí. Čím bohatší je potrava, tím lepší jsou slepice, čím lepší jsou vajíčka, tím spokojenější jsou lidé, čím vydatnější je potrava, tím šťastnější jsou vejce a tím lepší kuřata… hrůza. Úplně jsem se do toho zamotala.“

„To se stává, když se plácá a nepřemýšlí,“ řekl šnek.

„Přemýšlet je příliš namáhavé,“ řekla slepička.

„A to tvoje vyptávání mě úplně vyvedlo z míry. Radši si něco ujez z toho salátu, aspoň budeš držet pusu.“

„Nic jiného jsem stejně nechtěl,“ řekl šnek spokojeně.

 


7. den - Paní, Pták

08.12.2020

Paní

Do kurníku vešla nějaká paní. Podívala se do hnízd, vybrala vajíčka a pak zase odešla. Když však přecházela dvůr, zahledla šneka.

„Fuj, šnek,“ vykřikla, uchopila ho špičkami prstů za domeček a hodila ho velkým obloukem přes plot. Naštěstí šnek dopadl do měkkého. Přistál v záhonu jahod. O tom už dlouho snil. Sotva překonal leknutí, pustil se do velké šťavnaté jahůdky. Jaké blaho!

Jeho štěstí však netrvalo dlouho. Paní přišla s košíkem k záhonu a šnekovi nepomohlo ani to, že se stáhnul do domečku. Našla ho.

„Fuj, zase jeden šnek,“ a už zase letěl velkým obloukem přes plot. Tentokrát přistál v trávě pod hrušní hned vedle spadlé, do zlatova zralé hrušky.

„To vůbec není špatné,“ pomyslel si a zakousl se do ní. Byl už téměř sytý, když paní přišla se žebříkem a zase ho našla.

„Fuj,“ vykřikla, „to už je dnes třetí!“ A šnek znovu letěl přes plot.

„Pomalu si na to zvyknu,“ pomyslel si šnek, když se vysoukal z domečku. „Copak tady bude dobrého?“ Tentokrát to bylo zelí, krásná, šťavnatá hlávka zelí. Šnek si vzpomněl na tu první hlávku, odkud se vydal na svou velkou cestu, a začal si pochutnávat. Kdyby si vzal ještě jen malý kousek, asi by praskl, když přišla zase ta paní. Tentokrát nesla v ruce motyku, aby trochu nakypřila záhon.

„Fuj,“ vykřikla, „dneska se to šneky jen hemží.“

A šnek zase letěl obloukem přes plot. Tentokrát však do bláta vedle silnice.

„Dnes jsem se asi trochu přejedl,“ pomyslel si spokojeně. „Byla to ale hodná paní!“

 

Pták

Dne ze dne byla cesta namáhavější. Aby si odpočinul, snil šnek často o životě v ohromném záhonu jahod, ve kterém by celý den nedělal nic jiného, než jedl a spal. Zatím vedl život plný námahy a soužení. Pokaždé, když se jen na chvíli stáhl do domečku a odpočíval, probudil se po krátkém spánku a cítil, jak něco táhne jeho nohu dál. Něco ho nutilo, aby šel dál za svou neurčitou touhou: najít hvězdu a dítě.

Jednoho dne se zastavil pod palmou. Vysoko mezi listy zářily červené plody. Trvalo by však hodiny a hodiny, než by se k nim po tak vysokém kmeni vyšplhal. Musel se spokojit s těmi spadanými a nahnilými. Chutnaly už trochu hořce. Tu uviděl ptáka. Přiletěl jako blesk, usadil se na palmový list a začal si pochutnávat na těch nejkrásnějších plodech.

„Proč jen nejsem pták?“ povzdech si šnek.

V tu chvíli přiletěl dravec a odnesl ho ve svých drápech.

„Ale ne. Dobře, že jsem šnek!“


8. den - Kavka, Šašek

09.12.2020

Kavka

Jednou hned ráno se zděšený šnek zastavil přímo před starou kavkou. Upřeně se na něj dívala žlutýma očima. Šnek se rychle stáhl do ulity, ale kavka se začala smát.

„Víš, co dělám s takovými šneky, kteří se schovají do domečku a myslí si, že je nesežeru?“ krákorala. „Seberu je i s tím jejich domečkem, vyletím s nimi nahoru a pustím je na nějaký kámen. Domeček praskne a šnek je můj. Je to jednoduché. Ale ty máš štěstí. Nemám hlad.“

„Ty tomu říkáš štěstí? Já Boží řízení!“ odpověděl šnek.

„Jaký je v tom rozdíl?“ zakrákorala kavka.

„V tom, že každý den sežerou kavky stovky šneků, šneci stovky jahod, orlové stovky kavek – kavka se ustrašeně rozhlédla kolem – ale já věřím, že mi Pán Bůh pomůže dojít do cíle. A proto jsi mě dnes nesežrala.“

„Tak aspoň prozraď, kde ten tvůj cíl máš,“ krákla kavka výsměšně, „abych tě mohla sníst potom.“

„Můj cíl,“ zasnil se šnek, „je hvězda.“

„Cože? Hvězda?“ zakrákala kavka. „Nechceš létání raději přenechat ptákům?“

„Ta hvězda,“ vedl si šnek svou, „mi ukáže místo, kde najdu spásu světa.“

„To je na mě moc učené,“ povídá kavka.

„K čemu je dobrá ta spása světa?“

„To se prostě narodí někdo, kdo udělá konec veškeré bídě a utrpení na světě. Přinese pokoj a radost. Dlouho předtím už o něm vyprávěli proroci a pošle ho sám Bůh.“

„No, jestli opravdu přijde, mohl bys ho poprosit, aby už orlové nikdy nežrali kavky.“

„A kavky šneky?“

„Ses zbláznil? To mám jako mít hlad?“

„Víš ty co? Raději necháme všechno při starém!“ řekl šnek a rozvážně se vydal na další cestu. Kavka seděla na kameni a dlouho hleděla za ním.

 

Šašek

Jednoho dne šnek narazil na človíčka. Seděl v trávě a plakal. Veliké slzy mu stékaly po tvářích a kapaly na jeho podivný, pestrobarevný oblek. Vypadal jako veliký zmoklý motýl.

„Proč pláčeš?“ zeptal se šnek.

„Protože mě nenapadá žádná legrace,“ vzlykal mužíček.

„Když ti nechybí nic jiného…“ utěšoval ho šnek. „Mě také hned nenapadne něco legračního a nebrečím kvůli tomu.“

„Ale ty jsi jenom šnek. Nečeká se od tebe nic jiného, než že budeš pomalý. Ale já jsem šašek. Mě by měly napadat stále nové historky, žerty a vtípky, abych rozveseloval lidi. Je to moje povolání.“

„Aha,“ přitakal šnek, i když tomu moc nerozuměl. Šašek ho zvědavě pozoroval a pak řekl: „A co tady vlastně děláš?“

„Jsem na cestách,“ odpověděl šnek.

„Na cestách? Tak ty jsi na cestách?“ rozchechtal se šašek. „A kam vede tvá cesta, smím-li se ptát.“

„Myslím, že do Betléma.“

„Tak ty myslíš, že do Betléma?“ chechtal se mužíček dál. Pak padl naznak do trávy a smíchy se celý otřásal. Šnek před sebou dlouho viděl jen jeho nohy cukající se smíchy. Vůbec nic nechápal.

„Prosím tě,“ promluvil šnek konečně, „proč se tak směješ?“

„Do Betléma?“ zakuckal se smíchy mužík. „Ty? A do Betléma? Šnek! Navíc se mi zdá, že vůbec nevíš, jestli tam opravdu chceš. A i kdybys tam opravdu chtěl, tak to při tvém tempu nestihneš. Nikdy v životě. Já snad umřu smíchy!“ A zase se válel v trávě.

Šnek ho chvíli udiveně pozoroval. Vypadalo to, že ho smích snad nikdy nepřejde.

„Co je to za divné lidi, kterým připadá legrační, když je někdo v nesnázích?“ pomyslel si šnek a odhodlaně se vydal na další cestu.

Když se šašek konečně přestal smát a začal se rozhlížet, šnek už byl dávno ten tam. Zmizel ve vysoké trávě a zamířil k Betlému.


9. den - Chromý

10.12.2020

Chromý

„Haló, příteli,“ zavolal nějaký drsný hlas. Šnek se udiveně ohlédl. Před ním stál člověk s berlemi a pozorně si ho prohlížel.

„My dva se k sobě hodíme,“ podotkl. „Ty se svou jednou nohou a já s mými berlemi – dva budižkničemové.“

„Co to má znamenat?“ zeptal se uraženě šnek. „Jsem chromý a ty se také nepohybuješ nejrychleji,“ řekl chlapík. „Jsme k ničemu – tak jsem to myslel.“

„A ty si myslíš, že někdo za něco stojí jen tehdy, když dokáže rychle utíkat? To by pak musela být třeba stonožka velmi užitečné zvíře. Ale co já vím, vy lidé o ní říkáte, že je škůdce.“

Chlapík se zasmál: „Takhle jsem to nemyslel. Ale chromého jako jsem já, nemůže opravdu nikdo potřebovat, to mi věř.“

Šnek si ho zkoumavě prohlédl. „No jo, na závodníka opravdu nevypadáš. Ale snad alespoň umíš vyprávět příběhy, můžeš plést, psát, možná, že bys dokázal malovat hezké obrázky, těšit smutné děti, opravovat panenky, brousit drahé kameny, čistit boty, hrát na flétnu, plést košíky, zatloukat hřebíky…“

„Prosím tě, už přestaň,“ smál se chlapík. „To stačí. Napadá tě toho tolik! Vždyť já celé dny nemyslel na nic jiného, než jak je strašné, že nemohu běhat. A na to, co bych mohl, jsem vůbec nepomyslel.“

„To je normální,“ povídá šnek. „I mně se to stává. Co jsem na cestě, často se ptám, proč právě já musím být tak pomalý. Zrovna včera jsem si přál létat jako orel.“

„Kam vlastně jdeš?“ zeptal se chromý zvědavě.

„Hledám zachránce! Spasitele, který vezme na sebe všechno utrpení světa a s ním i to moje.“

„Ukaž mi cestu,“ prosil chromý chlapík. „Musím tam jít taky. Poprosím ho, aby ze mne sňal to zchromnutí.“

„Můžeš ho poprosit o zázrak,“ řekl šnek, „ale můžeš po něm také chtít, aby ti ukázal, že i chromý člověk může být šťastný.“


10. den - Moruše

11.12.2020

Moruše

Šnek odpočíval ve stínu moruše. Byl unavený a hladový. Toužebně se díval do hustého listí. „Prosím tě, shoď mi aspoň lístek,“ prosil. „Kdybych měl vylézt do tvé koruny, trvalo by mi to celý den.“

Ale strom jen pohrdavě zašuměl: „Pro obyčejného šneka je mě škoda! Nevidíš, že jsem moruše? Měla bych se vlastně jmenovat hedvábný strom, protože mými listy se živí miliony hedvábníkových housenek. Čekala bych vděk, ale místo toho to vypadá, že bych snad měla živit ještě i šneky? Ta hloupá, neužitečná a odporná zvířata?“

„Jedním jediným lístečkem,“ řekl šnek tiše, „bys mi mohla zachránit život.“

„A co jsi vlastně zač, že bych si měla dát práci, abych ti zachránila život?“ zeptala se moruše.

„Jsem to nejlepší, co může existovat,“ odpověděl šnek, „jsem Boží tvor.“

„To je teda něco,“ posmívala se moruše, „podle mě jsi jen slizký loudal.“

„Náhodou, ten sliz mě chrání nohu před poraněním. Sunu se po něm jako po měkkém koberci. A to je přece skvělé,“ vysvětloval šnek. „A co se týče té rychlosti, vsadím se, že se pohybuji rychleji, než ty.“ Na to už moruše neměla odpověď. Po chvíli se snesl na zem docela malý lísteček. Šnek se do něj hladově pustil.

„Děkuji,“ řekl, když ho snědl. „Tvé listy jsou opravdu mimořádně dobré.“ Strom neodpověděl a šnek se vydal na další cestu.

„Odnáším si s sebou šumění tvých lístků,“ zavolal na rozloučenou. „Kousek tebe nesu dítěti pod hvězdou.“

Strom se za šnekem díval a tak trochu se styděl.


.

12.12.2020


11. den - Čarodějnice

14.12.2020

Čarodějnice

Z vesnice se ozval křik dětí: „Čarodějnice, čarodějnice!“

Po cestě přicházela stará ohnutá žena. Opírala se o hůl a nesla košík. Šnekovi, i když na čarodějnice nevěřil, se udělalo trochu úzko. Opatrně se stáhl do domečku. Když se k němu stará žena přiblížila, sehnula se a šneka posunula na okraj cesty.

„Dej na sebe pozor,“ řekla mu, „nebo ti někdo rozšlápne tvůj hezký domeček.“

Šnek trochu vystrčil hlavu. „Jsi opravdu čarodějnice?“ zeptal se znepokojeně.

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla stařenka, „čarodějnice přece neexistují.“

„Ale děti tak na tebe křičely,“ povídá šnek.

„To mají od dospělých. A ti to říkají, protože znám mnoho věcí, kterým nerozumí. Sbírám byliny a houby, připravuji čaje a msti, povídám si se zvířaty. To je jim nepříjemné. Kdo je jiný, toho odstrkují.“

„Nebo se mu posmívají,“ dodal šnek a vzpomněl si na šaška.

Stařenka přikývla: „A taky se mě bojí, protože jsem ošklivá.“

„Ale máš krásné oči,“ řekl šnek, „copak to nevidí?“

„Nikdo na mně nevidí nic hezkého,“ zamumlala stařenka.

„A přece by se někdo našel,“ napadlo najednou šneka. „Ten, za kterým jdu!“

„Kdo to je? Jak se k němu jde?“ vyptávala se stařenka a šnek jí popsal cestu, nakolik věděl.

„Jdu s tebou,“ řekla stařena odhodlaně. „Jdi napřed, já si rychle vezmu čistou zástěru a zabalím pár bylinek, mast na bolesti zad a láhev vína z lesních plodů. Nesluší se přijít s prázdnýma rukama.“


12. den - Pastýř

15.12.2020

 

Pastýř

Začalo pršet. Nejdřív to bylo jen takové jemné mžení. Šnek se v něm blaženě protáhl a nechal stékat vlhkost po kůži. Už celé dny toužil po tom, aby se zbavil prachu cesty. Nejraději by začal blahem zpívat, ale šneci moc dobře zpívat neumí.

Pak déšť začal sílit. Cesta se proměnila v jezero. Nebylo možné v cestě pokračovat. Šnek si vyhledal vyvýšené místečko, stáhl se do domečku a rozhodl se, že bude odpočívat, dokud déšť nepřestane. Teprve večer se odvážil podívat ven. Cesta byla skoro suchá a šnek se cítil tak odpočatý, že se rozhodl popojít ještě kousek cesty i potmě. I když jeho neklid by stále větší, po hvězdě nebylo ani vidu.

Pozdě v noci dorazil k malému ohni. Kolem ležely ovce a spaly. U ohně seděl i mladý pastýř a hrál na flétnu smutné melodie.

„Proč hraješ uprostřed noci na flétnu?“ zeptal se šnek. „A proč hraješ takové smutné písně?“

„Protože mám strach,“ odpověděl chlapec.

„Před čím?“

„Před tmou a před vlkem.“

Šnek pohlédl k nočnímu nebi.

„Vlka flétna stejně nezažene,“ řekl, „a tmy se už bát nemusíš. Brzy vyjde hvězda, která bude jasnější než všechny ostatní. Nese zprávu, že se narodí někdo, kdo přemůže tmu.“

„Tomu nerozumím,“ řekl pastýř.

„Já taky ne,“ řekl šnek. „To je prastaré proroctví. Je těžko pochopitelné, ale když na to pomyslím, tak strach zmizí.“

„Taky se bojíš?“

„Celý svět mi nahání strach,“ odpověděl šnek.

„Kéž by už brzy ten zachránce přišel.“

„Myslíš, že přijde i ke mně?“

„S vlkem si musíš poradit sám, ale strach a temnotu přemůže on.“

„Tak mi rychle pověz, kde je. Rozběhnu se tam a zahraji mu tu nejkrásnější písničku, jakou umím.“

„Musíš počkat na tu novou hvězdu. A pod ní ho najdeš.“

„To je dobře. Budu ji teď každou noc vyhlížet a mezitím mohu trochu cvičit.“

Pastýř vzal znovu do ruky flétnu a šnekovi se zdálo, že svět je teď mnohem radostnější.

 


13. den - Ovce, Kámen

16.12.2020

 

Ovce

Jedna z ovcí tajně vyslechla noční rozhovor šneka s pastýřem. A ráno, když se šnek znovu chystal na cestu, se ho zeptala: „Opravdu tam jdeš?“

Šnek hned věděl, na co se ptá.

„Ano,“ odpověděl přátelsky. „Moc bych chtěl.“

„Myslím, že by ses vůbec nemusel namáhat,“ ušklíbla se ovce. „On si tě totiž ani nevšimne. Přijde kvůli lidem a ne kvůli zvířatům. Jen se zesměšníš.“

Ale šnek nesouhlasil: „Bůh přece stvořil i zvířata, a když byla potopa, poručil Noemovi, aby zachránil i zvířata. Proč by se o nás neměl starat i teď?“

„Zvířata nemají duši,“ řekla ovce.

„Kdo to tvrdí?“ zeptal se šnek. „Myslíš, že je to pravda?“

Ovce se vyhnula odpovědi: „Co si od setkání s ním slibuješ?“

„To přesně nevím,“ zamyslel se šnek. „Nejdřív jsem myslel, že bych mu mohl povyprávět o veškeré bídě a nouzi, kterou jsem zažil a kterou s sebou stále vleču. Jsem šnek a nic neumím zapomenout. To je těžké břemeno. Ale rozumím ti. Ještě nedávno jsem si také připadal malý a bezvýznamný, a pak jsem o sobě začal pochybovat. Dnes už mám ale jen jediné přání. Chtěl bych mu být blízko.“

„Myslíš, že ti to bude stačit?“

„Věřím, že bude,“ odpověděl šnek.

 

Kámen

Uprostřed cesty ležel ohromný kámen. Byl tak veliký, že ho šnek považoval za skálu. Rozhodl se, že ho zdolá. Namáhavě šplhal po jeho rozpukané hraně. Bylo už téměř poledne, když se dostal na vrchol. A po krátkém rovném úseku to šlo zase dolů. V podvečer se šnek dostal zpět na cestu a najednou mu to došlo. Celý den strávil tím, že šplhal po kameni, který mohl za hodinu obejít! To ho rozzlobilo.

„Ty hloupý kameni,“ křičel zlostí. „Stál jsi mě jeden den života. Celý den bez jídla, bez pití, a to všechno pro nic za nic! Proč ses mi postavil do cesty?“

Ale kámen mlčel. Šnek vzhlédl k nebi a zvolal: „Hvězdo, hvězdo, proč nedáš pokoj mé noze a já musím pořád dál a dál. Proč se mi neukážeš? Proč mě vedeš jen po cestách, které jsou plné námahy a těžkostí a nevedou nikam? Proč mě nenecháš být?“ Ale odpověď nedostal.

„Bože,“ řekl, „proč to dopouštíš?“

 

Ale i nebe zůstalo němé. Tak se stáhl do svého domečku a rozplakal se.

 


14. den - Hvězda, Karavana

17.12.2020

Hvězda

Po spoustě dní hledání začal šnek propadat beznaději. Noha ho bolela tak, že už nevěděl, jestli si to tajemné vábení, které ho celou dobu pohánělo, jen nenamlouvá. Celé dny se v nemilosrdném horku sunul prachem cesty, každý večer se zhroutil hlady a nevěděl, jestli někdy vůbec někam dojde.

Černá noc přikryla krajinu. Šnek si připadal, jako by ho přikryl temný přehoz, který ho dusil.

„Tohle je konec,“ pomyslel si zoufale.

A najednou ji uviděl! Vycházela nad obzorem jasná a zářivá! Temnota se roztrhla. Najednou tu bylo světlo a s ním útěcha a naděje. Nemýlil se. Hvězda znamenala konec cesty, i když dobře věděl, že bude ještě dlouho trvat, než dojde tam, kam ukazuje. Ale byla tady a ode dneška mu bude ukazovat cestu a dodávat sílu. „Už jdu,“ řekl šnek.

 

Karavana

Následujícího dne bylo takové horko, že šnekovi připadalo, jakoby byl písek pod jeho nohou úplně hořel. Jen s námahou postupoval vpřed a po chvíli se musel zastavit. Cestu mu zkřížila karavana. Velbloudi vířili suchý prach. Jeden kráčel za druhým, žádné předbíhání. Vzduch byl naplněný křikem poháněčů a bekotem ovcí. Země duněla. V oblacích písku a v horku ztrácel šnek sluch i zrak. Zalezl hlouběji do ulity a čekal, až karavana přejde. Celé hodiny naslouchal dusotu a křiku, vrzání sedel, cinkotu zbraní a chrupání písku. Když konečně nastalo ticho a šnek se odvážil vyhlédnout ven, už se smrákalo. Měl hlad a žízeň a za celý den se neposunul ani o metr.


15. den - Stařec

18.12.2020

 

Stařec

Pár kroků od šneka seděl jakýsi starý muž a hleděl na večerní nebe. Pomalu se stmívalo. Šnek vysunul své krátkozraké oči, jak nejvýš uměl a zahleděl se k obzoru. Je tam! Hvězda! Zářivá a jasná právě vycházela.

Šneka znovu píchlo v noze. Neklid, který ho už tak dlouho poháněl, se ozval znovu.

„Tomu nerozumím,“ mumlal stařec a nechápavě zíral na hvězdu. „Tak dlouho nás vedla a teď svítí na nesprávném místě.“

„Na nesprávném místě?“ zeptal se šnek udiveně.

„Ze svých knih vím,“ rozpovídal se stařec, „že hvězda oznamuje narození nového židovského krále. Ale teď se zdá, že svítí nad Betlémem. A král se přece může narodit jen v Jeruzalémě.“

„Mýlíš se,“ řekl šnek. „Ten, kdo se tu narodí, nebude jen králem Židů. Bude to král celého světa. Žádný palác není pro něj dost velký a nádherný. Proto se může docela dobře narodit i v nějaké chýši nebo ve stáji. Nemusí to být zrovna Jeruzalém. Jeho slávu to nezmenší.“

Stařec se s opovržením podíval na šneka: „Takovým věcem nerozumíš. Král se musí narodit v královském paláci a ten je v Jeruzalémě. Jinak to být nemůže!“

Pak sebral svitky Písma rozházené v písku a pomalu odešel do noci. Asi patřil k té karavaně, která celý den vířila prach cesty. Šnek se zahleděl na hvězdu.

„Svítí nad Betlémem,“ ujistil se. „O tom není pochyb. Možná najdu toho novorozeného krále dříve než tenhle chytrý pán.“

A znovu se vydal na cestu za hvězdou.

 


16. den - Osel, Vůl

21.12.2020

Osel

U plotu stál uvázaný osel. Zamyšleně si pochutnával na bodláku a šnekovi se zdálo, že je s tím pochybným zákuskem docela spokojen.

„Prosím tě, je tohle cesta do Betléma?“ zeptal se ho šnek.

„Mě se neptej, já jsem hloupý!“ odpověděl osel.

„Kdo říká, že jsi hloupý?“ vyzvídal šnek.

„Lidé.“

„Myslíš si, že je pravda všechno, co lidé říkají?“

„Proč by měli lhát?“

„Mohou se taky jen mýlit,“ namítl šnek, protože takové řeči už mnohokrát slyšel.

Osel se podrbal levou zadní za uchem. „Jednou se může někdo zmýlit, ale oni to říkají pořád. Den co den neslyším nic jiného, než že jsem hloupý osel. Přiznám se, že mě to mrzí, ale co mám dělat? Mám snad mluvit čínsky, aby mě považovali za chytrého?“

Šnek se musel pousmát: „I čínský osel říká jen „íá“. Musí to mít jiný důvod.“

„Možná si myslí,“ řekl osel, „že jsem hloupý, protože si na sebe nechám naložit náklad a ani neceknu. Nebo protože pro lidi celé hodiny pracuji, aniž bych protestoval. Nebo protože jsem nenáročný.“

„To by znamenalo, že si lidé pletou hloupost s dobrotou,“ řekl šnek zamyšleně.

„Už jsem slyšel, že i o dobrých lidech se říká, že jsou hloupí. Dobrákem se snadno pohrdá. Všude je to stejné.“

„Když říkáš, že nejsem hloupý, ale spíš dobromyslný, řeknu ti i já, že tohle je opravdu cesta do Betléma,“ prohlásil spokojeně osel. „Ale ty mi na oplátku řekni, koho tam hledáš.“

„To není jednoduché,“ odpověděl šnek. „Hledám tam spásu světa. Než jsem si s tebou začal povídat, byl jsem si jistý, že najdu někoho, před kým se skloní celé lidstvo. Teď ale tuším, že bude trochu jako ty. Možná i o něm se bude říkat, že je hloupý.“

 

Vůl

Na louce se pásl vůl a jen tak tak, že nesežral i šneka.

„No, no, to nemůžeš dát pozor?“ vykřikl šnek celý rozčilený.

„Promiň,“ zabučel vlídně vůl.

„Neviděl jsem tě. Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Proč ti malí musejí pořád něco snášet od těch velkých?“ stěžoval si šnek.

„Nepovídej,“ odvětil vůl rozvážně. „Já třeba musím hodně strpět od lidí. A přece jsou menší než já. Od rána do večera mě moří. Málokdy si můžu v klidu utrhnout pár stébel trávy.“

„Promiň,“ řekl šnek, „nechtěl jsem tě urazit.“

„V pořádku,“ zabučel vůl. „Raději mi pověz, co tu pohledáváš? Ty nejsi zdejší, jinak bych tě byl už dávno někde potkal. Mám celý den na krku ohlávku a ta mě nutí dívat se pořád jen na zem, to víš.“

„Ne, nejsem zdejší. Jdu z daleka. Hledám Spasitele světa.“

„Vezmi mě s sebou,“ prosil vůl. „Chtěl bych, aby mému pánovi domluvil. Měl by mu zakázat, aby mě mlátil a dával mi práci za deset. Měl by mu nařídit, aby mi dával víc jídla. Měl by…“

„Ale bude to malé dítě. Teprve se narodí!“ tišil ho šnek.

Vůl zmlkl. Přežvykoval, přežvykoval a přemýšlel. „Docela malé dítě?“ řekl po chvilce. „Tak to na něj musím dát pozor. Jestli je opravdu zachránce světa, pak se to asi mnoha lidem nebude líbit. Jestli utlačovatelé už nebudou smět utlačovat, utiskovatelé utiskovat, násilníci mlátit… Budou mu chtít ublížit.“

„Takhle jsem o tom ještě neuvažoval,“ řekl šnek překvapeně. „Máš pravdu, ale ty a já? Copak ho můžeme my dva ochránit?“

Vůl se zamyslel. „Nebude to nic moc, ale víš co? Až ho najdeš, vyřiď mu, že v mé stáji je vždycky místo. Mám tam trochu sena a slámy a zahřeji ho, kdyby mu byla zima. A chvíli dávat pozor můžu taky, kdyby se jeho maminka chtěla prospat.“

„Rád mu to vyřídím,“ slíbil šnek.


17. den - Písař

22.12.2020

Písař

Na okraji cesty, těsně před prvními betlémskými domky, seděl za stolem jakýsi muž a hleděl před sebe. Když chtěl šnek kolem něj proklouznout, vyskočil.

„Stát,“ zvolal, „ani krok dál. Nevidíte, že se tady koná sčítání lidu? Potřebuji zapsat údaje o vaší osobě. Zaměstnání, důvod návštěvy, vaše pověst, velikost bot, podělané nemoci a na poslední řádek dotazníku datum vašeho předpokládaného odchodu z města.“

„Ó, ó, ó…“ šnek se leknutím zakoktal. „Jsem jen starý, neškodný šnek.“

„Sedněte si laskavě sem na židli pro návštěvníky, když se mnou mluvíte,“ přerušil ho úředník.

„Jestli vám nevadí, že bude chvíli trvat, než se vyškrabu nahoru…“ namítl šnek nesměle.

„Pořádek musí být,“ zavrčel muž.

Zatímco šnek šplhal na židli, zapadl muž do svého křesla a zavřel oči. Když se šnek konečně usadil na židli, písař už hezkou chvíli chrápal. Šnek zakašlal, úředník se probudil a důležitě vytáhl papír a peru.

„Tak,“ začal, „kohopak chcete navštívit?“

Šnek se na něj bezmocně podíval. „Nevím, jak se jmenuje.“

„Nevíte? Pak vás nemohu zapsat, a když nebudete zapsán, nebudete ani vpuštěn do města.“

Šnek zoufale přemýšlel. Neoznámil už jeden z proroků zachráncovo jméno?

„Už to mám,“ zvolal najednou. „Jak jen jsem to mohl zapomenout! Jmenuje se Podivuhodný rádce, ale říkají mu i Mocný hrdina, Věčný otec nebo Kníže pokoje.“

Hrdě se podíval na písaře, ale na toho to, zdá se, neudělalo velký dojem.

„To má být jméno? Tak se tady nikdo nejmenuje! Musel jste si splést adresu. V žádném případě vás do Betléma nepustím. Vás ne.“ Písař se znovu zvrátil do křesla a zavřel oči na znamení, že je rozhovor u konce. Zatímco se šnek zkroušeně spouštěl na zem, začal chrápat. Šnek neváhal a tiše se protáhl do Betléma.


18. den - Dítě

23.12.2020

Dítě

Teď by měl být šnek konečně u cíle. Místo toho ale celý den bloudil betlémskými ulicemi. Nevěděl, kde to dítě hledat. Po několika hodinách ztratil orientaci. Jeden dům vypadal jako druhý, jedna ulice byla stejná jako druhá. Nakonec vůbec nevěděl, kde je. Blížil se večer, smrákalo se a v oknech se rozsvěcela světla.

„Jestli dnes ta hvězda nevyjde, určitě jsem zabloudil,“ pomyslel si šnek. „Snad jsem se měl přece jen držet karavany, která táhla do Jeruzaléma.“ Ale hvězda vyšla. Rozzářila se přímo nad ním, zahnala temnotu a šnek poznal, že je u cíle.

Uviděl stáj, muže a ženu, uviděl i dítě a kolem něj i všechny ostatní: vlka, loupežníka, paní, chromého muže, šaška, pastýře, ovci. Všichni tu byli, jen housenka ne. Možná ještě seděla na své hlávce zelí.

Když šnek uviděl dítě, ulekl se. Vypadalo tak bezmocné. Šnek si nedovedl představit, že je to ten slíbený zachránce. Věděl, že nebude mít palác, že bude bezbranný a maličký, ale myslel si, že aspoň bude zářit jasným světlem. A tady ležel obyčejný kojenec, jakých je na světě tisíce.

„Všechno bylo na nic,“ uvažoval. „Copak se dá od takového miminka něco očekávat?“

A v tom se na něj dítě podívalo. Mezi všemi lidmi si ho pohledem našlo, usmálo se na něj a on se cítil najednou tak lehký, jako by z něj spadly všechny starosti, bolesti a strádání. Už ho nic netrápilo, na hlad a žízeň zapomněl.

Dítě k němu vztáhlo ruku a šnek se k ní lehce a radostně posunul.


Šnekovo velké finále

26.12.2020