převzato z časopisu Duha č. 13 2018/19, napsala Sigrid Zmölnig

„Já neměl nikdy štěstí – ani v lásce, ani v přátelství,“ vzdychl si pan Štěpán.

Před týdnem se pohádal se sousedem panem Láďou. Bývali velcí přátelé, dokud si Láďa nezačal stěžovat, že ho večer ruší Štěpánova televize. Ale to přece nebyla pravda!

A když si to pan Láďa nenechal vysvětlit, Štěpán zvuk naschvál ještě zesílil. „Když už, tak už. Každý máme svou hlavu. Škoda přátelství, ale večerní seriál je důležitější!“ pomyslel si.

Teď se Štěpánovi televize pokazila a bez ní ho to na světě nebaví už vůbec. Potřebuje ji ještě víc, zvlášť když teď nemá přátele. V bytě má navíc příšerný nepořádek. Když něco hledá, musí všechno přeházet a pak je to ještě horší.

„Musím s tím něco udělat!“ prohlásil pan Štěpán, když ráno hledal bačkoru a naše ji mezi špinavým nádobím.

Opravdu. Jedna věc ležela přes druhou – staré noviny, knihy, obrazovku počítače, oblečení, boty a kdoví, co ještě.

„To je harampádí! Kde se to tady všechno vzalo?“ Pan Štěpán se podivil, ale neodradilo ho to. Bral věci hezky jednu po druhé do ruky a začal je třídit. „Udělám tři hromádky – důležité, méně důležité a nedůležité,“ pomyslel si. Starý přehrávač se ocitl na hromádce důležité a oblečení a boty na hromádce méně důležité. A starou žárovku, stínítko na lampu a loňské účty? Ty vyhodí!

Večer bylo uklizeno. Štěpán měl chvíli dobrý pocit, ale pak ho napadlo: „Můj život je přece důležitější než byt! Také by si zasloužil uklidit. Ale jak?“

A řekl si: „Udělám to podobně. Vezmu jednu myšlenku po druhé a uspořádám je. Na první místo dám důležité věci, co je pokažené, zkusím opravit, a co není dobré, toho se zkusím zbavit.“

Pak pan Štěpán zavřel oči a začal v duchu své myšlenky, plány, sny i obavy probírat. Byl to chaos. Také ony ležely jedna přes druhou. „Jak je to pro mě důležité? Přináší mi to starosti? Chci se tím trápit? Nedá se to opravit?“ uvažoval.

Něco bylo snadné odložit a nad něčím musel přemýšlet déle. Zvlášť když na nejdůležitějším místě našel televizi, svou tvrdohlavost a vztek. Přátelství s panem Láďou leželo zaházené úplně vespod. Co myslíte, co z toho nakonec vyhodil?

Prožíváme postní čas. Jde o období přípravy, usebrání, očištění našeho srdce od nánosů hříchů, falešných představ o své domnělé dokonalosti a příležitost k přiznání si své ubohosti. Ale ne proto, aby nás toto poznání srazilo, ale naopak pozvedlo. Pozvedlo do dechberoucí důstojnosti Božího dítěte, kterým se stal každý z nás při křtu.

Postní doba je také ideální příležitostí znovu zaostřit a  zaměřit svůj pohled na CÍL, kterým je pro každého z nás je Bůh, spása naší duše.  Cílem postní doby není půst! A už vůbec ne ve stylu diety s přidanou hodnotou – kdy si řekneme, že spojíme nutné s užitečným: aspoň shodím třeba přebytečná kila a ještě „udělám radost“ Pánu Bohu. Bůh náš půst nepotřebuje. Proto se nám někdy nedostává radosti v duchovním životě, když zaměňujeme prostředek za cíl, obsah za formu, sebe za Boha, trám za třísku.

Půst je JEN prostředek. Pokud vede jen k vlastnímu uspokojení a soustředění se na sebe ve smyslu co jsem si (já borec) dokázal odříct - ať už je to jídlo, nebo televize, či třeba bezduché brouzdání po sociálních sítích – tak je to, alespoň co se týká duchovního života, téměř k ničemu. Nebo hůř – může to akorát tak přispět k naší pýše, jak jsem to JÁ hezky zvládl… A výsledek takového snažení je bohužel často pohled a soustředění na sebe. Místo pohledu na Krista, nebo pohledu na bližního.

Půst je skvělý prostředek k odpoutání se od sebe sama: zřeknu se něčeho, co ani není samo o sobě špatné, abych měl jasnější pohled na Boha. Abych měl prostor na modlitbu. Aby mě pohled na vlastní hříchy vedl k pokání a do zpovědnice.  Zřeknu se zbytečných a planých řečí, abych měl laskavé slovo pro bližního.  Zřeknu se informačního hluku, abych konečně slyšel člověka vedle sebe. A především Boží hlas ve svém srdci.

A protože „víra bez skutků je mrtvá“ (Jakub 2, 17), tak  abych nezapomněl ani na almužnu. To není jen ta kasička na stolku v kostele mezi lavicemi. Ale jakákoli pomoc bližnímu, ať už hmotná, nebo ve formě darování svého času někomu. Nebo třeba darování modlitby za někoho kdo mi ublížil a za koho se mi těžko modlí. A také obdarováním toho, čeho se lidem kolem nás zoufale nedostává – naděje! A té přece my křesťané máme na rozdávání. Navzdory beznaději, nejen ze současné situace, navzdory osobním trápením a smutkům, víme, že Ježíš prolil svou Krev za každého z nás. A je to On, kdo kráčí se mnou na té mé životní křížové cestě. Je to Bůh, kdo dokáže přetvořit trápení v radost, a i ten největší hřích v milost.

Celé dějiny spásy, od hříchu prvních lidí, Bůh dělá všechno proto, aby nás nasměřoval zpátky k sobě. Až na kříž šel…

Ideální příležitost si toto Boží konání, tento urputný zájem o každého z nás, uvědomit a mít na očích právě v postní době. Tak jako Ježíš odchází na poušť, aby byl blíž svému Otci a zakusil naše lidství, tak i my prožijme postní dobu jako čas na poušti – blízko Bohu, ale nikoli vzdáleni od bližního.

Čím blíž budeme Ježíšovi, tím víc se také o nás bude pokoušet Ďábel. Zkoušel to i na Ježíše, tím spíš i na nás. Buďme připraveni - použije cokoli, co nás od Boha odvrátí, ať jsme mladí nebo staří. Zná naše zranitelné místo.

Přesto prožijme postní dobu nikoli se smutným pohledem, co všechno si musíme odříct, ale s radostným pohledem do Ježíšovy tváře. Prožil poušť, prožijme tu svou s Ním.

+JK

http://dcm.doo.cz/clanky/postni-doba-2021

K vedení pobožnosti křížových cest se můžete v sakristii přihlásit v rámci společenství nebo také rodiny či jednotlivci.

www.postnikapky.cz

Num 6, 24 - 26

Hospodin tě požehná a ochrání tě, Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv, Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.