kostel kostel

Roráty 2021

1. Pod jednou peřinou

09.12.2021

„Prokůpku, máš to?“ zašeptala Anička, sotva maminka otočila vypínačem. Byl advent. Žárovka u stropu zhasla a dveře se tiše zavřely. Spárami pod špaletovými okny profukovalo, i když tam ležela smotaná deka. Anička se zakutala pod peřinu, aby se zahřála, ale jednu ruku vystrčila ven a natáhla ji před sebe, jak nejdál to šlo.

„podej mi to, prosím, bráško…“ zaškemrala. V nohách postele se něco pohnulo a v dlani jí zastudilo hladké dřevo. Bylo tvrdé, studené a vonělo. Anička v polotmě nahmatala hlavu s kloboukem a tělo. Je to kluk a něco nese strčené pod paží. Prsty jí klouzaly po něčem strčené pod paží. Prsty jí klouzaly po něčem hrbolatém a pravidelném To zná! Ale co to jenom je? Ne a ne si vzpomenout.

„Prokešku, kdes to vzal?“

„To není pro holky,“ zavrčelo to z druhého konce postele.

„Prokůpku, prosím…“ zaškemrala.

„Je tam toho více!“ ozvalo se. Ještě víc? Páni!

Anička se kousla do rtu, aby mu neskočila do řeči. Anička ani nedýchala. A Prokopa její mlčení přimělo k delšímu povídání.

„Je tam taky spousta oveček a figurky, které jsou úplně hrozivé. Jedna třeba drží za nohu malé dítě, a to dítě visí hlavou dolů a strašně křičí.“

„Křičí?“ diví se Anička.

„Neřve opravdu, ale vypadá to tak. Chápeš? To ale fakt není pro holky. A už spi.“

Anička si přitáhla peřinu ještě víc. Jen tak se nevzdá.

„Dej pokoj,“ protestoval bratr a přitáhl si ji zpátky na druhý konec společné postele.

„Tak mi aspoň řekni, kde to je?“ vyzvídala.

„A neřeknu,“ odpověděl rozhodně.

„Řekni a já ti pomůžu. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!“

Prokop se znenadání posadil a jeho stín se ukázal na protější stěně místnosti v bledém měsíčním světle. Anička se ani nestačila leknout.

„Tak jo! Poslouchej! Našel jsem to u Moravců v kůlně. Úplně vzadu pod velkou plachtou. Ale vrata byla otevřená. Stačilo jen odstrčit petlici,“ vysvětloval, protože dobře věděl, že by měl hřích. U nich – u Českých bratří – jak se říkalo členům Českobratrské církve husitské – chodili také k vyznání hříchů podobně jako v katolickém kostele a Prokůpek moc dobře věděl, že krást je špatné.

„Kecáš!“ vydechla Anička.

„Nekecám. Tak se podívej!“ Stín se naklonil pod postel a vytáhl kus hadru. Zachrastilo v něm.

„Tady někdo nese na zádech ovečku! A tady někdo jiný nese pytel! Ale kam? A proč?“

Vrzly dveře. Obě děti sebou praštily na polštáře – každý na opačném konci společné peřiny.

„Ticho! A spěte už!“

Anička dělala, že už spí. Jen se otočila na bok, aby peřinou zakryla vysypané figurky.

„Zítra mi to všechno ukážeš! Slibuješ?“ špitla ještě do tmy a spokojeně usnula.


2. Bitva

09.12.2021

„Ejhle, Hospodin přijde…“ Prokůpek žmoulal stránku zpěvníku a snažil se dýcháním zahřát si zkřehlé prsty. Míval tuhle písničku rád. Zpívá se v ní, že přijde Bůh se všemi svatými, i za večerního času pak nastane veliké světlo a všem lidem bude dobře. Ale teď byla v kostele veliká zima a ani čepice, ani rukavice nenahradily zahřátou postel. Anička drkotala zuby hned vedle něj.

„Rychle, jdeme!“ zavelela Anička, sotva pan farář Čapek zmizel v sakristii.

Prokop už litoval toho, co jí večer před spaním slíbil, ale nemohl couvnout. Dobře věděl, jak je sestra tvrdohlavá.

„Pohni se, ještě to stihneme,“ tahala ho za aktovku směrem od školy.

Ve stodole u Moravcova statku bylo šero a v mrazivém vzduchu se vznášel divný pach. Trochu jako v kostele, ale v hodně starém a nevětraném. „Naše Míca si tady na podzim schovávala koťata,“ Prokop ukázal na děravý koš se zbytkem slámy. Jak to s nimi dopadlo, už raději neříkal, ale Anička to věděla. Paní Moravcová dědovi koťata prozradila, on je strčil do pytle, přihodil kámen a mňoukající kouli hodil do bečky s dešťovou vodou. To bylo hrozné. Prokop dědu Antonína Fabiána neměl rád. Byl málomluvný, pořád zamračený a měl takové divné zamlžené oko, které se pořád dívalo někam jinam. Prokop o něm vědě, že se za mlada dobrovolně přihlásil do rakouské armády, aby bojoval proti pruskému vojsku. Občas zkoušel škemrat, aby o tom děda vyprávěl, protože vojáci a bitvy – to bylo jeho. Ale děda vždycky jen zavrčel a otočil hlavu za svým okem. Jen když se napil, spustil: „Tam u Královýho Hradce, lítaly tam koule prudce z kanónů a flintiček do ubohých lidiček. A u kanónu stál, a pořád ládo-, ládo-, ládo-, u kanónu stál a furt jen ládoval“ Na tu sloku, jak hlava kanonýra Jabůrka letí kolem generála a omlouvá se, že nemůže salutovat, se Prokůpek nejvíc těšil, ale děda se obvykle ještě před ní zarazil, přestal zpívat, bouchl pěstí do stolu a prohlásil: „A stejně jim to bylo prd platné! Dobře, že je zabili, aspoň se nedověděli, jak jsme císařpánovi všichni naletěli.“

Mrtvá koťata? – To byla pro dědu maličkost, když měl takovou zlost. A navíc – podzimní koťata se vždycky topí. Musí. Čím by je kočka přes zimu živila, když jsou myši zalezlé?

„Až ten Hospodin přijde, bude na světě líp i dědovi, ale už aby to bylo,“ blesklo Prokůpkovi hlavou. Pak už ale myslel jen na ty dřevěné figurky. Možná tam budou ještě další!

Dvě už měl. A byli to vojáci! Drželi kopí, na hlavě měli helmy, kolem pasu zvláštní sukýnku a měli někam nakročeno. Vojákům od Hradce Králové se nepodobali ani trochu. Ti měli modré uniformy, kalhoty a placaté čepice a prušáci špičaté helmy. Všichni měli dlouhé pušky s bodáky, žádná kopí – to Prokop dobře věděl, a tak myslel, že se podle toho správný voják pozná. Jenže když tam ve stodole jiní nejsou, musí se s tím spokojit. Ale třeba příště najde něco lepšího!


3. Stodola

09.12.2021

Bylo to za hromadou harampádí úplně vzadu. Anička se protáhla kolem a narovnala si šátek, co se jí zachytil o rezavý hřebík. Plachta byla zatížená starými prkny. Zakrývala něco opravdu velkého. Stálo to skoro podél celé zdi. „Raz, dva, tři, čtyři…“ Anička začala počítat kroky. „…sem, osm, devět, deset! Takovou dlouhou skříň nemá ani teta Máňa v Praze!“ řekla obdivně.

„Vylez nahoru, sundáme to!“ poručila.

„Už jsem to zkoušel,“ hlásil Prokop, „ale nejde to. Je to fakt těžké a navíc by Moravcovi poznali, že tady někdo byl.“

„Ale dá se pod to vlézt!“ zašeptala Anička a zmizela pod plachtou.

Pavučiny jí omotaly obličej a prach ji zalechtal v nose. Snažila se ho vyfoukat, ale jak otevřela pusu, už ho ucítila na jazyku. Měl takovou zvláštní hořkou a docela příjemnou chuť. Asi jako vosk. Anička si sundala rukavice a dala se do práce. Statečně hmatala kolem sebe i co nejvýš nad sebe.

Některé části té věci držely pevně, ale všechno, co se dalo vzít do ruky, podávala bratrovi. „Ber to! Rychle, nebo se zadusím!“

Prokop si sundal čepici. Nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. A už se jen díval, jak se plní figurkami. „To je skříň plná hraček! Paráda!“ výskala Anička. Pak jí pod rukama křuplo něco většího. Vylezla s tím ven.

Sundala si šátek, vyklepala z něj pavučiny a utřela si obličej. Čím víc si sahala na oči, tím víc jí v nich pálil prach, ale viděla to zřetelně!

To, co vytáhla, byl ze dřeva vyřezaný strom! Lípa v plném květu – to věděla jistě. A pod ní dva pastýři. Jeden spal a druhý nad ním stal, jako by ho chtěl probudit.

„Kam se asi ten pes dívá?“

„Podívej! Na té lípě sedí kluk! A dívá se stejným směrem! A je ti docela podobný!“

„Ukaž?“ Prokop jí to vytrhl z rukou a celé si to podržel před očima. Zadíval se klukovi do tváře, pan na větev, na které seděl, a na klobouk, co měl v ruce. Aničce se zdálo, že se najednou zamračil podobně jako děda Antonín, když se ho zeptají na válku.

„Jako by mě někdo viděl, když jsem se schovával před klukama Štěpánů,“ lekl se. Bál se jich a styděl se za to. Tehdy si na něj zase počkali před školou. Byli o hlavu větší. Měli v kapsách kameny a v ruce ledové koule. Nepříjemná vzpomínka mu bleskla hlavou. Aby ji odehnal, odsekl: „Tohle odtud stejně nedostaneme! Polož to a hybaj do školy!“ Prokop zachrastil plnou čepicí. „Dnes máme dost.“

Když se děti blížily ke škole, nikdo by na nich nic zvláštního nezpozoroval. Jen Prokůpkovi mrzly uši, protože nesl čepici v ruce, a Anička si marně zahřívala ruce pod svetrem.

Rychle dovnitř. Pan učitel Skřivan už jistě topí.

 


4. Pod lavicí

09.12.2021

Ve třídě už bylo skutečně teplo. Pan učitel Skřivan postavil uhlák za dveře a pootevřel spodní dvířka u kamen, aby se pod rošt dostalo víc vzduchu. Prokůpek zacouval do třetí lavice k oknu a nacpal si do police pod ní čepici s figurkami. Sotva se tam vešla, a ještě kus vyčuhoval ven. Nemohl se dočkat, až si je všechny prohlédne, ale teď to musí vydržet. Trpělivost prý růže přináší, tak do toho. Nejdřív měli čtení, pak dějepravu a nakonec občankou výchovu. To je nový předmět. Maminka říkala, že oni jako děti se nic takového neučili. Prokůpka to ale docela bavilo. Zvlášť, když pan učitel pěl chválu na to, jak se od podzimu hraje v Národním divadle v Praze náramné představení Don Quijote. Anebo jak mu horlivostí zčervenal nos, když na jaře vyprávěl, že vzducholoď Goodyear-Zeppelin spadla do moře a celá posádka se utopila. Ale právě teď pan učitel na Prokopa houkl a nebyl to hlas skřivana ne Skřivana, ale spíš rozzlobeného sýčka: „Dej si tu čepici k ostatním věcem na věšák na chodbu!“

Prokůpek se polekaně podíval na Aničku, která seděla v lavici vedle něj. Ta jen zamrkala, postavila se, jako že ho pouští z rady, ale tak, aby pan učitel nic neviděl, a nastavila kapsy od zástěry. Pravda, pan učitel nic neviděl, ale Franta, Vilém a Žofka, co seděli hned za nimi, ano, a údivem jim spadla brada. A zatímco čepice putovala tam, kam měla, ruce dětí se natahovaly a sápaly do Aniččiných kapes. Ještě že pan učitel psal něco na tabuli zády ke třídě!

„Ukaž!“ – „Co to máš?“ – Jéé!“ – „Podívej, ovečky!“ – „Půjč mi jednu!“
Figurky jedna po druhé zmizely mezi dětmi. Aničce zůstala jen jedna, protože ji držela přes podšívku kapsy hodně pevně.

Ale pan učitel už dopsal: „Co to tam máte? Jděte do lavic! Začínáme! Postavte se! Za chvíli zvoní!“ Hlouček dětí se rozprchl a vzápětí už stály v pozoru jakoby nic na svých místech. Jen u někoho ruka v kapse a občasný šťouchanec do žeber prozrazovaly, že se děje něco zvláštního.

Hodina čtení je vždycky nudná. Děti jedno po druhém – někdo pomalu, někdo rychleji – slabikují a skládají věty, ale na někoho se přitom čeká nekonečně dlouho.

Pan učitel seděl za katedrou a šlehal pohledem po třídě. Anička se krčila v lavici a prsty jí klouzaly po dřevěné figurce. Zkoušela si ji představit – má vousy, klobouk na hlavě a něco v ruce. Hůl? Nebo že by to bylo kopí? Nehtem dokázala spočítat i prsty na nohou. Nemá boty! To nebude voják! Už to nevydržela a strčila hlavu pod lavici, musí se podívat!

„S čím si to hraješ?“

Anička sebou trhla, ale nebylo to na ni.

„Franto, dej to sem!“ Pan učitel vstal, sundali brýle a přišel k lavici. Franta se postavil, dal obě ruce za záda, ale dobře věděl, že to nepomůže. Pak sklopil oči a na nastavenou dlaň pana učitele položil beránka se zakroucenými rohy.


5. Velký objev

09.12.2021

 

Stalo se pak ovšem něco úplně jiného, než děti čekaly. Místo kárání nebo rány rákoskou se pan učitel zarazil, zvedl figurku k očím a zamračil se, obočí se mu stáhlo k sobě jako bouřkový mrak a také se mu prohloubila čára na čele. Přiskočil zpátky ke stupínku, nasadil si brýle a beránka otáčel ze všech stran.

„Ale to je přece…. to vypadá jako… Franto, kdes to vzal?“ obořil se na kluka přísně a Anička hned věděla, že je zle.

„To prosím já!“ ozvala se raději sama.

„Našli jsme s Prokopem skříň plnou hraček! V kůlně! U Moravců! Teda ne já, tady Prokůpek ji našel,“ polkla a podívala se na bratra.

„Cože? Skříň plnou hraček?“ zahřímal nevěřícně pan učitel.

„Ano prosím, a bylo tam ještě tohle…“ Anička k beránkovi přidala svou figurku. Teď ji konečně uviděla. Nebyl to voják, ale pastýř.

„A taky tohle,“ – A tohle,“ – „A tohle,“ Žofka, Vilém, a nakonec i Prokůpek odevzdali každý ještě svůj poklad. V učitelových dlaních se sešlo celé stádo i s pastýři. Jeden nesl ovečku na ramenou, druhý se nad něčím skláněl a třetí klečel a opíral se o hůl.

„Děti, kdeže to bylo? Kde jste to našly? V kůlně?“

„Ano prosím, úplně vzadu. Pod velkou plachtou.“

„Nemůžeme s ní pohnout, je moc těžká,“ špitla ještě Anička, ale pan učitel už nevnímal. Hladil figurky nevěřícně prstem a prohlížel je zblízka jednu po druhé.

„To je krása, děti! Podívejte se, to je lipové dřevo. A ty detaily! Těch figurek je tam určitě ještě mnohem víc!“ Přestal se konečně mračit a obočí se mu zase rozdělilo na dva mírumilovné obloučky. „A jeden kluk tam dokonce sedí na stromě!“ vykřikl Prokůpek, ale to, že se mu náramně podobá, raději nedodal. Pan učitel Skřivan rozestavěl figurky na katedru a zavolal děti k sobě.

„Abyste věděli, to jsou pastýři a ovečky z Proboštova betléma!“ prohlásil nakonec.

„Z betléma?“ nechápal Prokop.

„Ano, z betléma vyřezaného ze dřeva. Viděl jsem ho asi před osmi lety. Bylo to něco fascinujícího!“

„Fasci… co?“ vykulila Anička oči.

„Něco … něco co tě uchvátí,“ pan učitel rychle hledal slova, „jednoduše před tím udiveně stojíš a najednou nejsi před tím, ale v tom. Já jsem si připadal, jako bych byl jednou z těch figurek – a na všechno ostatní jsem dočista zapomněl.“

„To znám, pane učiteli,“ Anička si vzpomněl, jak ráno hledala pod plachtou a vůbec jí nevadily pavučiny, i když jsou jí jinak z duše protivné.

Pan učitel se posadil a začal vzpomínat: „Pan Probošt sedával celé dny v dílně a vyřezával a vyřezával. Ven skoro nevycházel, ale lidé rádi chodili za ním, pomáhali a radili – říkali si betlémáci, ale každého dovnitř nepustili. Jednou jsem se tam mohl také podívat. Bylo šero a já jen tušil, že stojím vedle něčeho velkého a úžasného. Pak rozsvítili petrolejku, a když pan Probošt celý betlém rozhýbal, nevěděl jsem, kam se dřív podívat.“

Rozzářený obličej pana učitele Skřivana ale rázem zhasl, když se ze vzpomínek vrátil zpět: „Děti, musím vás potrestat. Ve škole musíte dávat pozor a nehrát si pod lavicí. Cizí věci se neberou a k cizím se neleze. Ani do staré kůlny!“ prohlásil a přísně se na Prokůpka podíval.

„Za trest se tedy zítra nesejdeme ve škole, ale před školou!“

 


6. U Moravců

09.12.2021

Ještě ten večer zaklepal pan učitel na dveře Moravcova statku.

„Podívejte, sousedko, co jsem zabavil dětem ve škole. Přišel jsem vám to vrátit,“ hlásil na prahu.

„Pojďte dál, pane učiteli, a ukažte. No, máte pravdu, to jsou figurky z tátova betléma! Jakpak se ocitly u vás ve škole?“ Mladá selka si třela ruce do zástěry, kývla na hosta, ať vezme místo u stolu, a stoupla si s figurkou blíž ke světlu.

„Je to tak, otec měl s tím betlémem velké plány! A kolik času tím věčným řezáním promarnil! Prý až ho dokončí, bude ho vozit po poutích a po výstavách, vydělá nějaké peníze, statek opraví a všechno rodině vynahradí… Ale pak přišla válka, lidé měli jiné starosti a žádné cestování se nekonalo. Matka se o hospodářství i o rodinu starala více méně sama a byla moc nešťastná a sedřená. Táta nakonec toho svého vysedávání v dílně s kamarády docela i litoval, ale to už bylo pozdě,“ vzdychla.

„Však to tady taky podle toho vypadalo! Střecha děravá, chlévy prázdné, sýpka vymetená, sad zarostlý a pole pustá, darmo se zlobit. To jsme se nějak nažmolili, než jsme to dali do pořádku! A to ještě – když před sedmi lety táto umřel – jsme ten betlém chtěli prodat městu, nějakému muzeu nebo panu biskupovi v Hradci, ale nikdy jsme se nedohodli. Co tedy s ním? Strčili jsme ho do kůlny a teď si ho prohlíží leda myši!“ pokračoval Proboštův zeť Josef.

Pan učitel se chtěl ohradit, jak velká je to škoda, ale raději jen naprázdno polkl. Dobře viděl, jak je to pro oba nepříjemný námět k hovoru.

„Byl to snílek a podivín… a copak nového ve škole, pane učiteli?“ uzavřela řeč selka Anna.

„Víte,“ začal pan učitel opatrně, „nezlobte se, ale já bych přece jen ještě zůstal u toho vašeho betléma. Je mi líto, že tam tak stojí a chátrá. Podle mě je to velké dílo, a když jsem dnes přistihl děti, jak ho rozebírají a obdivují, tak mě napadlo… co kdybyste betlém prodali tady místním? Kdybychom časem koupili pozemek na Orebu, postavili kostel a do nějak pak ten betlém dali…“ Skřivanovi se rozzářily oči a zčervenal nos nadšením, „…věřím, že by se tam scházely zástupy z širokého okolí.“

„Zase jeden takový snílek,“ pomyslela si Anna a podívala se stranou. Pak sáhla do zásuvky u stolu a vytáhla z ohmatané obálky list papíru. „To byste se museli optat matky. Tedy někde je psáno, co si otec přál!“

„… mnou zhotovený betlém odkazuji své dobré ženě. Mnoho bolesti jsem ve svém životě způsobil právě jí,“ četl učitel.

„Ale nejsem si jistá, jestli o tom s vámi bude chtít mluvit,“ dodala Anna. Tvrdý život v neustálé dřině ji naučil, že planými slovy se práce neudělá a slibů se nikdy nikdo nenajedl. Skřivan se zvedl. „Můžeme se prosím zítra s dětmi na váš betlém v kůlně podívat? Je advent a docela se nám to hodí do výuky, co myslíte?

„Spánembohem, pro mě za mě, když nic nerozbijete,“ pokrčila rameny selka.

Její muž Josef ale na Skřivana nenápadně zamrkal a počkal si na něj venku na zápraží.

„Františku, dej tomu čas. Já budu rád, když to zmizí z chalupy, a ještě to bude někomu k užitku. Na konci léta se už přišli na betlém ptát nějací potulní komedianti, že by ho vozili po poutích. To víš, je krize a každá koruna se hodí. Ale já bych nerad, aby se to někde roztlouklo, třeba se s matkou Proboštkou přece domluvíte.“


7. Pod plachtou

10.12.2021

Mrzlo a poletoval sníh. Kluci špulili rty, vyfukovali pomalu zamlžený dech a pak dělali, jako že kouří viržinka nebo fajfku.

„Já umím kroužky jako děda!“ předváděl se Prokůpek.

„A já mám doutník!“ naparoval se Vilém.

„Bacha, kluci, nechte toho, už jde!“ sykla Žofka.

Děti ztichly. Část z nich se zlobila, že čekají venku, protože u nich se přece figurky nenašly, ale co se dalo dělat. Pan učitel poručil, a teď před školou mrznou všichni.

„Tak děti, a teď za mnou,“ zavelel Skřivan.

„…ten musí vrznout, i kdyby měl zmrznout,“ zašeptal Ondra Štěpánů bratrovi Jindrovi a udělal otrávený obličej, i když se mu právě povedl vtip na známé pořekadlo.

K Prokůpkovu údivu zamířili všichni přímo k Moravcovým. Že by je pan učitel vedl potrestat? Zatrnulo i známým uličníkům bratrům Štěpánovým. Moravců kout u kůlny je přece JEJICH tajné místo! Když sem někoho zaženou, nedostane se ven. Ledažeby vylezl na strom, a to teď v zimě nejde! Průšvih! Že by to pan učitel věděl a teď je chce pokárat?

Pan učitel se ale zastavil před vraty a děti s ním. „Prokope, teď nám řekni, kudy přesně půjdeme!“ V Prokopovi hrklo. Učitel to ví! Ví to! To bude ostuda! Stáhlo se mu hrdlo a stěží vykoktal:

„Pppane učiteli, vvy se chcete doopravdy podívat, kam se schovávám, když mě kluci chtějí zmlátit?“ špitl. Teď pro změnu hrklo v panu učiteli. Co se tu děje nekalého?

„Ano, Prokůpku, klidně. Ale hlavně se podíváme na tu vaši skříň plnou figurek,“ napověděl pan učitel a dobře se rozhlédl. Kdy viděl, jak na něj známý rváč Ondra Štěpán vyvaluje oči, hned mu bylo jasné, že tu není poprvé.

Ale to už stáli uvnitř všichni a trousili se po jednom před zakrytou hromadu.

„Ondro, vylez opatrně nahoru a Jindra ať jde na durhou stranu Musíme strhnout plachtu.“

„A teď všichni – raz, dva, tři!“ Plachta se sunula dolů, pršela myší hovínka, seno a slepičí peří. Prach se v kotoučích vznášel všude kolem, ještě že byla otevřená vrata! I tak se všichni rozkašlali. Když pan učitel popadl dech, slavnostně prohlásil: „Vidíte tu betlém Josefa Probošta v celé jeho kráse!“ a pak si v duchu pomyslel „Nebo spíš v celé jeho zkáze.“ Ale nahlas řekl jen: „To je, co?“

A bylo! Děti stály s otevřenou pusou a nemusely si ani hrát na to, že kouří. Cesty, mosty, schody, chodby a všelijaká opevnění a zkout, zámecká věž s hodinami, mlýnské kolo, větrný mlýn, selská stavení a měšťanské domy, a to vše stojí na několika patrech. A mezi tím se povalují figurky, moře postav a postaviček. Děti zavýskly a vrhly se kupředu. Pan učitel zavřel oči. Nemohl je zastavit. „Prokši, tady jsou moje rukavice! A ten strom, co na něm sedíš!“ zatahala Anička bratra za šálu.

„A tady je ještě jeden podobný! A na něm jsem taky!“ vylekal se Prokop.

„Ukaž?“ přitočil se k němu pan učitel.

„Ale ne, to nebudeš ty! To musí být tvůj táta! Jmenuje se Ludva, ne? Byl nejmladší ze betlémáků. Bylo mu tehdy asi šest a chlapi chtěli, že jestli chce mezi postavami být, ať za něj děda přinese zápisné – věnec buřtů, kořaličku nebo aspoň čerstvý chleba. Však se ho můžeš zeptat.“


8. Josef Probošt

10.12.2021

Do výměnku – staré chaloupky – k Moravcům, kde bydlela na odpočinku stará panímáma Proboštová, šlo večer s panem učitelem ještě pět dětí. K Aničce a Prokůpkovi Fabiánovým se přidala i Žofka, Franta a Vilém. Stařenka Proboštka měla na hlavě šátek, tváře i ruce seschlé a scvrklé jako letní jablíčko v prosinci. Seděla v šeru za stolem, svítila jen otevřená dvířka od kamen.

„Už nestojí za to tahat sem na vejminek dráty s tou elektrikou, tak sedím ráda potmě,“ řekla, než škrtla sirkou a rozsvítila petrolejovou lampu. „Pěkně vás vítám, však už mi zeť hlásil, že chcete koupit ten betlém po dědovi.“

„Je věčná škoda, že stojí v kůlně a žerou ho červotoči. Je to mistrovské dílo!“ horlivě prohlásil pan učitel.

„Pravda, dílo to bylo. A první důvod, proč se do toho Josef pustil, bylo naše společné neštěstí. Rok po svatbě se nám narodil syn. Jozífek. Dostal jméno po tátovi a po sedmi měsících zemřel. Místo, abychom slavili Vánoce poprvé ve třech, zůstali jsme sami. Možná ze žalu, možná i proto, aby mi udělal radost, vyřezal tehdy Josef vlastníma rukama jesličky a k nim postavy Josefa, Marii, pastýře a tři krále. Práce ho rozptýlila a návštěvy u sousedů, kam si chodil pro radu, taky. A protože mu to dílo o Vánocích všichni pochválili, dostal chuť pustit se do něčeho většího. A přál si, aby se figurky pohybovaly jako v mechanickém betlémě v polských Vambeřicích! Třebechovice si to přece také zaslouží! K tomu se přidalo vlastenecké nadšení a další neštěstí bylo na světě! Josef byl jen vyučený truhlář. Nápady měl, ale vyřezávat neuměl. To se naučil až od souseda Krištofa – ten měl ten pravý fortel. Když se to naučil, začal se brát vážně. Nářadí si objednal až ve Vídni! Zapomněl kvůli tomu orat, zapomněl sít, zapomněl na své milované koně a pořád jen seděl a vyřezával. Říkal, že jeho betlém bude největší a nejkrásnější na světě a že se na něj jednou přijede podívat sám císař pán. Já jsem ho ze začátku podporovala, mnoho mu prominula. Hospodářství jsme od rodičů po svatbě převzali ve výborném stavu a měli jsme krásné koně, ale bez hospodáře to začalo jít brzy z kopce. Však váš děda Fabián ho napomínal – drž se pluhu, uhni dluhu, ale nepomohlo to. Vždycky na to řekl, že prý Bůh a dluhy budou navěky,“ povzdechla si vdova a pohladila Aničku po hlavě.

„Ale měla jste ho ráda…“ ujišťovala se Anička.

„Měla i neměla, ale obojí byla láska,“ odpověděla stařenka. – „Josef se před našimi společnými starostmi zavíral do dílny. Neviděl, neslyšel a nejraději by ani nevycházel. Tam byl šťastný a tam za ním chodili i kamarádi. Někdy mám pocit, že jsem nežila s ním, ale jen s figurkou z jeho betléma. Však ho tady ještě někde mám.“

Anna Proboštová vytáhla z kredence vyřezávanou figurku a postavila ji blíž k petrolejce. Na dřevěné podložce stál u ponku truhlář v zástěře s vyhrnutými rukávy a držel rámovou pilku.

„To je celý můj Josef. A když se betlém spustil, ta jeho pila se pohybovala nahoru a dolů,“ pohladila panáčka a pak figurku Josefa Probošta podala Prokůpkovi.

„Na, vezmi si ho a přidej k ostatním. Stejně je mu tady smutno. Měl by radost, že se našel někdo, kdo ten jeho kumšt zase opráší.“


9. Kam co patří

16.12.2021

„Vypadá to jako oltář!“ Žofka s Aničkou stály před otevřenou betlémovou skříní. Děti sem začaly chodit každý den po škole. Kdo chtěl a kdo mohl. Pan učitel nechyběl nikdy. Betlém opatrně a pomalu čistili a oprašovali. Hezky nasucho. To se staré povlaky na polštáře natrhaly na kousky, pak se vzala figurka do ruky a tím cípem se opatrně otírala. Některé postavičce chyběla ruka, jiná měla nalomenou nohu nebo vzadu za krkem otvor a z něj trčel drátek, možná aby se jí kývala hlava. Některé věžičky a střechy domů byly ulomené a některá sklíčka v oknech chyběla úplně. Pavouky už Anička ani nevnímala, ale – fuj – prázdné myší hnízdo musel pan učitel vynést na lopatě. „Na světě není nic odpornějšího!“ pomyslela si Anička a dívala se, jak je dává do bedny u kamen, ve které je dříví na podpal.

Skříň betléma měla sedm poschodí. Pan učitel Skřivan těm vyvýšeným plochám říkal terasy. Aby děti dosáhly na ty horní, musely vyskočit na starou židli nebo vylézt na stůl, který donesly ze školy. Pan učitel to měřil a říkal, že skříň má od země nahoru dobré dva metry.

V jedné figurce našel Prokůpek malé dírky. „Jé, to je červotoč! To já poznám, ten dělá malinké piliny!“ hlásil nadšeně panu učiteli, ale ten z toho nadšený nebyl. Začal si ty malé pravidelné dírky prohlížet zblízka a pak pozorně prohlédl i ostatní části betléma.

„Kdybyste, děti, někde našli malinkou hromádku čerstvých červotočích požerků, hned mi to hlaste! A s každou dírkou ke mně! Přinesu si injekční stříkačku, louhové mýdlo a taky mráz betlému jen prospěje,“ poučil děti.

Oprášené figurky se dávaly do čistých krabic a na ty se tesařskou tužkou napsalo, na které terase asi ležely. Některé stály samostatně, jiné byly připevněné k pásům, po kterých se předtím asi pohybovaly. Bylo jasné, že střed betléma tvoří chlév. Byl uprostřed, skoro jako svatostánek na oltáři. Nejblíž budou stát, jak je obvyklé, pastýři a další lidé, kteří nesou dary, a úplně nahoře asi budou biblické postavy. Přesto se počet figur, u kterých nikdo nevěděl, kam patří, rozrůstal. Což o to, porazit červotoče jim pomůže vodička z nové drogerie od Nováků, ale jak poznáme, že jsou figurky všechny a jaké mají správné místo? Mistr Probošt už umřel a z hrobu jim neporadí. „Prokůpku, ty bydlíš kousek odtud, zaběhni pro dědu Fabiánů, že ho moc prosím, jestli má čas, ať sem přijde!“ Pan učitel dostal nápad.

„Pro našeho zamračeného dědka? Proč? Ten přece nic neví, a když ví, tak neřekne,“ pomyslel si Prokůpek, ale šel, protože co pan učitel řekne, to se taky musí udělat. Dědu kupodivu nemusel dlouho pobízet, šel ochotně.

„Co kam patří, to já nevím. To by vám řekl Jeník Sedláčků! Pomáhal Proboštovi s betlémem, když už pro nemoc nemohl a většina jeho přátel betlémáků umřela. Do poslední chvíle spolu betlém vylepšovali, vyměňovali figurky a prý tam přidali i flašinet, který o Vánocích vyhrával koledy. Však bych se na to rád znova podíval.“

„Podívejte, dědo, tohle jsem našel já!“ prohlásil hrdě Prokůpek a ukázal na rozkvetlé lípy, které stály po obou stranách betlémského chléva. „A tohle jsem si myslel, že jsem já, ale prý je to můj táta Ludva! A je tu dvakrát!“ A vždycky zamračený děd se zatvářil tak, jako by měl po dlouhé době konečně trochu radost.


10. Betlémáci

16.12.2021

Strýc Jan Sedláček přišel do školy hned ráno. Oklepal si sníh z bot i z čepice a zvučně pozdravil. Pan učitel hned ohlásil: „Vlastivěda odpadá! Místo ní bude beseda o betlému!“ a posadil vzácnou návštěvu před tabuli. Pan Sedláček začal s pochvalou: „Slyšel jsem, že se teď o betlém staráte! To vás chválím.“

„To slyšel od našeho dědy!“ šťouchl Prokůpek loktem do Aničky.

„Rád vám pomůžu. Když betlém u Proboštů vznikal, patřil jsem mezi betlémáky.“

„Betlémák? – To je zvláštní slovo, ale už jsem ho slyšela!“ pomyslela si Anička.

Pan Sedláček zpozoroval, jak se děti vrtí v lavicích, a hned dodal:

„To, že strýc Probošt začal vyřezávat betlém, se po Třebechovicích rychle rozkřiklo. Někteří sousedi mávli rukou a řekli, že stejně žádný pořádný řezbář není a ať se raději věnuje hospodářství a povoznictví s koňmi. Ale někoho to začalo upřímně zajímat a přišel se podívat. Někteří lidé začali radit, přidávali různé nápady a nosili knihy, kalendáře a pohlednice s obrázky různých figur a soch. Jiné zase nejvíce zajímalo, co se přitom navykládá – co kdo prožil zamlada, nebo co dostanou k snědku, když tam budou vysedávat. Začali se scházet pravidelně a kdo mezi betlémáky patřil, toho figurka se tam objevila, a byla to velká čest. Třeba řezník – to je starý pan Kolenec, mlynářský chasník je Arnošt, bednářský mistr se jmenoval Kudláček a u stavu sedí dědeček Zelený, poslední místní tkadlec. Časem se začalo říkat, že strejcové v dílně jen hrají karty, pijí a jednou se prý i poprali. Po čase je paní Proboštová přestala mít ráda, a když jim chtěla něco vzkázat, posílala jen dcerku – malou Annu. Jednou tam Anče ztratila školní papír a pak si ho ode mě opisovala.“

„A vy jste taky dlabal do dřeva? Nebo karbanil?“ vykřikovaly děti.

„Mě posílali akorát do hospody, abych přinesl něco „točeného pro inspiraci“. Ale pak jsem se za odměnu mohl dívat, jak se do toho dřeva dlabe. Líbilo se mi, jak to řezbářské dláto klouže po špalíčku, a najednou je z kusu obyčejného dřeva figurka, která má tvář a v ní radost nebo smutek. Nemuselo se u toho ani mluvit.“

Jan Sedláček se odmlčel: „Ale to není to nejdůležitější, co vám chci dnes povědět. Když strejcové zestárli, jeden po druhém umírali a Probošt – dřív družný a přátelský – zatrpkl a cítil se opuštěný. Stáří změní každého. Do toho přišla válka a já od té doby betlém dobrých osm let neviděl. Ale pamatuji si přesně, jak vypadal v plné parádě! Když už byl Probošt nemocný, jen seděl a komandoval mě. Přikazoval, co mám kam položit a byl rád, že ještě někdo poslouchá jeho velké plány. Než umřel, snil o tom, že by chtěl zobrazit nebeské výšiny a pastýřům rozdělat opravdový oheň. Vyřezat samotného Pána Boha už nestihl, ale věřím, že kdyby měl ještě pár let navíc, tak by se i do něčeho takového pustil!“

Anička seděla s hlavou položenou na lavici a představovali si, jak by takový do dřeva vydlabaný Pán Bůh vypadal. Byl by zamračený jako její děda Antonín? Nebo důstojný jako pan farář v černém taláru a s biblí v ruce? Vznášel by se nad celou tou obrovskou skříní ve vzduchu? A pak ji něco napadlo: „Pane učiteli? A jak by se říkalo holce, která by patřila mezi betlémáky? Betlémčanka?“ vyhrkla a nešlo jí na rozum, že ani pan učitel správnou odpověď nezná.


11. Smutná figurka

16.12.2021

Anička si tu figurku odnesla domů. Nemohla jinak. Nejdřív si myslela, že na ní Panna Maria chová v klíně právě narozeného Ježíška. Ale když se podívala z blízka a důkladně, srdce se jí leknutím skoro zastavilo. Dítě leželo v maminčině klíně úplně bezvládně s ručičkou svěšenou a bylo buď úplně mrtvé, nebo tak nemocné, že už mu do konce moc času nezbývalo. Žena nad ním lomila rukama, a vypadala tak žalostně, že Anička v duchu úplně slyšela, jak pláče.

Rozhlédla se – nikde nikdo. Rychle strčila figurku do kapsy a nechala ji tam. Už ji v životě nechce vidět, už nikdy ji z té kapsy nevytáhne.

Figurka ale vypadla sama. Přímo při večeři a před dědou Antonínem, který mrzutě seděl nad talířem. Anička se vrhla pod stůl, aby figurku rychle sebrala, než si toho někdo všimne, ale hned věděla, že to neprojde hladce.

Všichni se po ní podívali a děda nastavil dlaň.

„Co to máš? Ukaž!“ poručil.

„Já… já… to zítra vrátím…“ koktala Anička.

Děda figurku několikrát otočil v dlaních a pak ji postavil doprostřed stolu.

„Děvče! Probůh, víš, co to je?“ řekl překvapeně. „Figurka z Proboštova betléma…“ špitla Anička. „To vím, že si ho s učitelem berete do parády, vždyť jsem se tam byl podívat. Já se ptám, jestli víte, co je to za figurku,“ obrátil se děda i na ostatní. A pak ten málomluvný děd, co z něj ani Prokůpek nedostal ani větu, začal vzpomínat. „Tohle je jedna z mnoha figurek, které nevyřezal Probošt, ale strejc Kapucián. Potkal jsem se s ním ještě na vojně. Jmenoval se taky Josef, ale byl o nějaký ten rok starší. Když se ti dva seznámili, byl Kapucián už skoro hluchý a z nouze vyřezával i ševcovská kopyta. Ale dlátko ho poslouchalo mnohem víc než Probošta. Měl to na světě těžké, a to, že věděl o životě i smrti své, se dalo vyčíst i z tváří jeho figurek. Vypadají jako živé – jen promluvit, že Aničko?“

Děda postavil figurku zpátky na stůl a pokračoval: „Všechny tři děti mu umřely – jedno sotva se narodilo a pak i ty další. Na tuberkulózu zemřela i jeho první žena, pak pochoval i druhou a zůstal na světě sám. Právě tehdy Probošt vyklidil na statku přístřešek a zřídil v něm řezbářskou dílnu. Kapucián u něj nějaký čas dokonce i bydlel. Místo nájemného se zavázal, že bude „furtunfurt“ vyřezávat figurky. Pak se ale nepohodli a nerozešli se v dobrém, oba tvrdohlaví jako berani. Starý Kapucián pak zemřel v chudobinci a ani po něm neštěkl pes.“

„Takže tohle se mu doopravdy stalo?“ zašeptala Anička.

„Tahle figurka je jedna z nejsmutnějších a také patří k příběhu, který se čte v kostele hned po Vánocích. Říká se mu „svátek mláďátek“. Tehdy poslal do Betléma král Herodes vojáky, aby malého Ježíše našli a zabili. Ale on už tam nebyl. Utíkal s Marií a Josefem do Egypta. Herodes ale nechal pro jistotu povraždit všechny malé děti.“

„Takže se mu to nestalo stejně jako v Betlémě…“ ulevilo se Aničce.

„nestalo, ale vlastně stalo…“ pokýval hlavou děda a vypadal v tu chvíli docela vlídně.


12. Patří nebo nepatří

16.12.2021

Anička se nemohla dočkat, až se pochlubí, že objevila strejčka Kapuciána, který byl mnohem větší řezbář než Probošt, a že se s ním jejich děda kamarádil a že měl strašlivě, ale strašlivě těžký život a vyřezal TOHLE!

„Mrtvé děcko! To je něco!“ vydechl Franta.

Ale Žofka se na figurku podívala, zamračila se a přimhouřila oči, to už Anička věděla, že je zle.

„To musí být nějaká chyba. Něco takového přece do betléma nepatří! To by tam nikdo nedal. Kdes to vzala?“ prohlásila.

„Kde bych to jako měla vzít? Bylo to mezi ostatními figurkami. Patří to tam, když to tam bylo!“ Ale Žofku nepřesvědčila.

„Do betléma patří Josef, Marie a Jezulátko. A ovečky a pastýři a tři králové a další všelijací „darovníčci“, kteří se jdou na Ježíška podívat a něco mu nesou. Proč by mu ale měl někdo nést mrtvé děcko? A navíc – všichni tam mají jen radost a nenaříkají! Tohle tam prostě nepatří!“ prohlásila důrazně.

„To víš, že patří!“ odporovala Anička

„Nepatří!“ odsekla Žofka.

„Já myslím, že patří,“ vložil se do toho Franta. „Když v létě umřela naše Lucinka, máma taky plakala, a kdybych jí řekl, že ji – jaks říkala, že se jmenuje – ten Kapucián – vyřezal do betléma, udělalo by jí to radost! Že se na ni nezapomene.“

„Stejně mrtvoly do betléma nepatří,“ stála si za svým Žofka.

„Ale Ježíš přece taky umřel,“ špitla Anička.

„Umřel, ale až potom!“ prohlásila Žofka.

„Po čem?“

„Potom, co se narodil! A když se to stalo až potom, tak to tam nepatří!“

„Já si myslím, že to tam patří, když to tam pan Probošt dal!“ prohlásil chytře Prokůpek.

„Mohl udělat chybu! I dospělí dělají chyby!“ bránila se Žofka, ale pak dostal Franta nápad: „Tak víte co? Odpoledne se podíváme, jestli mezi figurkami najdeme ještě nějakou jinou mrtvolu! – To je spravedlivé, ne?“

Odpoledne, když pan učitel Skřivan věnoval pozornost červotočům a ne dětem, sešli se všichni čtyři vzadu u stolu a položili na něj své objevy. Hrůza! Tady dokonce jeden voják to novorozeňátko právě vraždí! A tady je mrtvý Ježíš, co ho právě sundávají z kříže, u kterého klečí tři ženy a pláčou! A Franta našel Ježíše vzkříšeného, co má na rukou, v boku a na nohou ošklivé rány! Děti se po sobě zaraženě podívaly. Je to vůbec betlém? Našel už někdo narozeného Ježíška v jeslích?


13. Kde je Ježíšek?

17.12.2021

„Je to betlém!“ ujistil děti strejda Sedláček. Prý se mu říká betlém pašijový, protože jsou v něm Vánoce i Velikonoce zároveň a čas je tu zobrazený jinak, než jak jsme zvyklí. Všechny události se tu dějí právě teď – bez ohledu na to, kdy se staly. Prokůpek si to představil – asi jako když sedí u stolu a poslouchá, jak děda Antonín vypráví, co zažil ve válce. A protože ty vzpomínky jsou jako živé, jako by se mu díky dědovu vyprávění odehrávaly před očima. Jako by minulost a současnost běžely současně nebo jako by čas ani neexistoval a všechno se dělo naráz.

„V takovém betlémě se můžeme dívat na Ježíšovo narození, zároveň na to, jak slaví poslední večeři, jak ho zatýkají a pak jak ho pověsili na kříž, jak umírá a taky na to, jak vstává z mrtvých,“ vysvětloval ještě jednou dětem strejda Sedláček. Takže Anička měla pravdu a Frantova maminka může na Lucinku pořád myslet, protože i takové smutné věci do betléma patří, protože se staly! Prokůpka ale ještě víc bavilo si představovat, že vidí sám sebe, jak se právě narodil, jak slaví desáté narozeniny, jak se točí na kolotoči na letošní pouti a nese z lesa plný košík hub. A taky jak si zítra počká na Ondru Štěpánů a nastaví mu nohu, až půjde ze schodů! A kdyby se nějak dalo udělat, aby se v jednu chvíli ukázalo i všechno, co je někde schované nebo ztracené, vyřešila by se další věc, která děti trápila. Ať hledaly, jak hledaly, nepodařilo se jim najít jesličky s Ježíškem! Ondra měl od prachu i nos a Franta se nebál a strčil ruku úplně dozadu do nejtemnějšího kouta betlémské skříně. Vytáhl zmuchlaný provázek, kamínek a pak nahmatal ještě něco.

„Mám ho! Mám ho!“ křičel. Ale neměl.

V dlani držel dřevěného ptáčka.

„Strýčku, strýčku, podívejte se, co to je?“

„Jeda, žežulička! A patří sem!“ ukázal Sedláček na výklenek na střeše betlémského chléva. „Když se točilo klikou, kukala, nakláněla se na bidýlku a měřila v betlémě čas.“

„Čas?“ zamračil se Prokůpek. „V betlémě přece čas neexistuje, leda tak kukaččí.“

Ale dětem nepomohla ani žežulička. Ať hledaly, jak hledaly, místo ve chlévě zůstalo prázdné. Všechny figurky přece nemohou být otočené a putovat k prázdnému místu? Bez jesliček to celé nemá smysl, i kdyby to bylo sebekrásnější!

„Musíme hledat dál!“ zavelel Prokůpek, ale už byla tma. Možná to Jezulátko zapadlo někam ještě hlouběji… Možná si ho někdo vzal, protože se tady povalovalo a jemu se líbilo a teď ani netuší, co má doma… Nebo ho někdo schválně schoval. Prokůpek by hned věděl, kdo by to mohl být…

„Neboj se, třeba ho zítra najdeme! Ale teď už musíme domů,“ zatahala Prokůpka za rukáv Anička. Ze zápraží jejich stavení už jim svítila naproti žárovka a kolem ní poletovaly sněhové vločky.


14. Josef Kapucián

17.12.2021

Figurka jesliček se nenašla ani další den. Ale pan učitel Skřivan i strejda Sedláček se zabývali něčím úplně jiným a vypadali, že jim to vůbec nevadí. „Podívej se, poznáš to na první pohled,“ Sedláček otáčel figurkou proti světlu. „Tyhle, co jsou zezadu jen nahrubo opracované, vydlabal Probošt a tyhle Kapucián. To byl opravdový kumštýř, proto ty jeho figurky stály v betlémě vpředu a ty Proboštovy vzadu. Však by mezi nimi měl někde být!“ Rozhlédl se a už jednu figurku držel. „Tak takhle vypadal Kapucián doopravdy!“

Postavička zobrazovala zamyšleného muže v šatech obyvatele města Jeruzalém. Stál ještě s několika podobnými muži kolem Ježíše – asi dvanáctiletého chlapce, který seděl, měl na klíně otevřenou knihu a něco z ní vysvětloval. Co to bylo, už na figurkách nepoznáme.

Prokůpek tenhle příběh znal. Ježíš se Marii a Josefovi ztratil, když o velkém svátku putovali do jeruzalémského chrámu. Našli ho, jak si tam s učenými lidmi, staršími a učiteli povídá o Bohu. Všichni scénu obdivovali, ale Prokůpek z toho dostal akorát špatnou náladu.

„Jestli se nějaký Ježíš ztratil, tak ten z jesliček! Tohle přece není důležité! I kdyby Ježíš byl nejchytřejší a jeho figurek našli ještě milión, betlém bez jesliček nebude fungovat!

Ani Aničce se ta postava nezdála: „Tohle že je strejda Kapucián? Vždyť vůbec nevypadá, jako by byl od nás z Třebechovic!“

Stejně zapáleně probírali ztracené jesličky a figurku Kapuciána i doma v kuchyni, než Aničku zavolala maminka k pečení cukroví. Děda Antonín štípal u kamen třísky na podpal. Chvíli se díval na Prokopa a pak pronesl: „Já si Kapuciána nepamatuju jinak, než jak sedí na špalku v koutě a něco dlabe ze dřeva. Klidně se mohl udělat také v zástěře a s pilkou jako Probošt. Mohli by stát vedle sebe. Ale nestojí.“

„Oba byli Josefové, ale každý úplně jiný. Zatímco Probošt hostil betlémáky, bavil se s nimi a chrlil nápady, jak bude betlém vypadat, Kapucián mlčel a pracoval. Jeden Josef měl rád lidi a druhý myšlenky. Jeden snil a měl velkorysé plány, ten druhý měl raději krásně vyvedené podrobnosti. Byli jako oheň a voda. Když spolu drželi, vznikalo něco úžasného, ale když Probošt začal Kapuciánovi poroučet a Kapucián po Proboštovi figurky opravovat, bylo jasné, že to neskončí dobře. Ale počkejte. Něco vám ukážu!“

Děda vstal, sáhl pod postel a položil na stůl balíček z odřené kůže stočený do ruličky.

„Můžu se podívat, co to je?“ dovolil se Prokůpek a povolil kožený pásek, který držel balíček pohromadě. Rozbalila se sada řezbářských dlátek, nožů a rydel s ostrou špičkou, každý nástroj v samostatné kapsičce, srovnané pěkně od nejmenšího po největší. Po straně koukala dřevěná palička, když bylo třeba na dlátko přitlačit, a hned vedle byl zastrčený brusný kámen.

„Dědo, dědo, koukni! Co to je? A co tohle? A k čemu je tohle?“ Prokůpek spustil vodopád otázek, a už ho nešlo zastavit. „Co to je?“ – „To je struhák. Ten potřebuješ, když chceš nejdřív něco opracovat nahrubo. Říká se tomu taky rašple.“ – „A co tohle?“ – „Cidlina. Tu si vezmeš, když potřebuješ vydlabat místo, kam se normálním dlátkem nedostaneš. Podívej, jej jich tu víc a každá má trochu jiný tvar.“ Dědovi se rozsvítily oči nezvyklým zájmem a vypadal v tu chvíli docela jinak než obvykle.


15. Betlém zezadu

21.12.2021

Prokůpek ten nápad dostal ještě dřív, než si na řezbářské nástroje rozložené na stole sáhl. A to, že mu děda všechno vysvětloval, jako by měl za chvíli sám vzít nějaké to nářadí do ruky, mu jeho nápad jen potvrdilo. Cestou do školy dostal odvahu říct nahlas.

„Aničko, jestli se ty jesličky s Ježíškem nenajdou, vyřežu je sám! – Nebo s dědou…“ dodal pro jistotu, aby tomu sám uvěřil.

„A ještě něco vím!“ šeptal nadšeně. „To nářadí není dědovo! Patřilo Kapuciánovi! Děda za ním chodil do chudobince. Byly to prý smutné chvíle. Nářadí pak našel ležet v jeho posteli u nohou, když už měl ty nohu studené! Brrr, umíš si to představit?“

Anička si to představit uměla, ale bylo jí líto, že u dědova vyprávění nebyla, protože pekla v zadní kuchyni vánoční perníčky a zázvorky.

Práce na opravě betléma pokročily. Figurky byly oprášené a roztříděné do krabic podle toho, co říkal strejda Sedláček. Domky, výklenky a zákoutí vymetené od prachu a smetí, červotoči zalití louhem, ale práce hotová nebyla. Když se betlémové terasy vyklidily, objevily se hřídele, táhla, dřevěné pásy a ozubená kola různých velikostí, která do sebe důmyslně zapadala a tvořila soukolí, které pohybovalo figurkami.

„Já myslím, že ten betlém je zajímavější zezadu než zepředu!“ prohlásil Vilík, který už hodnou chvíli zkoumal, co kam vede, co funguje a co se zasekává.

„Tohle kolo nemá zuby jen po obvodu, ale i ze strany! A ty kolíky jsou ze dřeva!“ ukazoval nadšeně na přesně do sebe zapadající soukolí. „Akorát, že některé části úplně chybí, a to c nechybí, drhne. A hlavně to nefunguje!“ skončil Vilík svůj proslov zklamaně.

„Jak se to vůbec dávalo do pohybu?“ zeptal se Prokůpek. – „Točilo se velkou klikou! Tady!“ ukázal Vilík na jedno místo. „Tady… by se měla nasadit na tu hřídel…“

„Takže nebudeme hledat jenom Ježíška, ale ještě i kliku!“ pomyslel si Prokůpek.

Před zadní stěnou betléma stál bezradně i strejda Sedláček.

„To už je práce pro opravdového sekerníka! Myslíš, že sem ještě dostaneme Josefa?“ obrátil se na pana učitele Slavíka.

„Sekerník? – Někdo, kdo by ten betlém rozštípal?“ polekala se Anička.

„Kdepak, ty hloupá! Sekerník neštípe dřevo! Já to vím! Můj děda Friml je vyučený sekerník!“ ohradil se Vilík.

„A tohle všechno dával před lety dohromady!“ doplnil ho Sedláček.

„Děda umí…“ Vilda se zarazil, „…vlastně uměl, než onemocněl, vyrábět tahle ozubená kola a dřevěné pásy a převody, které do sebe přesně zapadají a dokážou roztočit mlýn a rozhýbat pilu nebo hamr – tam je kovářský stroj, kde obrovské kladivo zvedá vodní kolo.“

„Vildo, a jak je na tom děda teď? Dlouho jsem ho neviděl ani v kostele,“ zeptal se pan učitel Skřivan. Vilém zesmutněl, pokrčil rameny a řekl: „Já se ho zkusím zeptat.“

Cestou domů se stačil Prokůpek Vilíkovi pochlubit se svým plánem vyřezat – společně s dědou – jak zdůraznil, ztraceného Ježíška.

„Ale celou kliku fakt vyřezávat nebudu!“ oznámil pro jistotu na rovinu.

„Když se nenajde, připojím to celé na elektromotor – s mým dědou!“ zdůraznil zase Vilém.


16. Josef Friml

21.12.2021

Dědovi Antonínovi Fabiánovi bylo přes osmdesát. Dědovi Frimlovi bylo přes sedmdesát, ale na rozdíl od Antona už vůbec čiperný nebyl. Prsty měl pokroucené v kloubech, protože ho trápila dna a špatně dýchal. Občas se mu zatmělo před očima tak, až zapomínal, kdo je, kde je a co tam právě dělá. Ale jindy byl zase při sobě jako dřív, jenže jste nikdy nevěděli, kdy ty světlé chvíle budou.

„Dědo, chceš vidět znovu betlém strejdy Probošta?“ zahájil Vilém nenápadně svoji misi.

„Ale Probošt přece umřel,“ mávl rukou děda.

„Ne, Probošt ne, já myslím jeho betlém! Bet-lém!“ vyslovoval Vilém pomalu a výrazně.

„Nemluv na mě tak! Nejsem hluchý!“ zabručel. „Copak ho Moravcovi neprodali?“

„Ne, Prokop Fabián ho našel ve stodole pod plachtou, špinavý a skoro rozbitý.“

Když se dědovi zaleskly oči, věděl Vilda, že má vyhráno.

„Víš a my jsme ho vyčistili a trochu bychom potřebovali… teda pan učitel Skřivan a strejda Sedláček by potřeboval… my jim hodně pomáháme… No a oni si s tím teď neví rady, protože tam jsou dřevěné pásy a ty drhnou. Některá kola vypadla, chybí jim ozubení a soukolí nezapadají do sebe… a ta velká klika se nenašla vůbec!“ zajíkal se Vilda, ale to už děda neslyšel. Začal si pro sebe mumlat: „Drhnou? No tak to se musí namazat! To dá rozum, že po těch letech bude třeba nějaká práce.“ Děda sáhl za závěs, cosi strčil do kapsy a zavelel: „Jdeme!“

Když se došourali na místo, děda Friml jen zasípal: „Doneste mi rychle židli,“ a z posledních sil na ni dosedl, až zavrzala. Pak na chvíli zavřel oči. Všichni se kolem něj seběhli, ale nikdo se neodvážil ani špitnout.

„To je dobře, že jste přišel!“ řekl pan učitel Skřivan.

„Pane Frimle, nemáte od toho prosím nějaké plány? Jsme z toho úplně bezradní. Zepředu si to jakžtakž pamatuju, ale jak to má být vevnitř a vzadu… to netuším.“ pokračoval Sedláček.

„Plány?“ Vilíkův děda otevřel šibalsky jedno oko. „Ty jsou tady!“ A poklepal si na čelo.

Vilík vzdychl. Tak to je konec. Věděl, že si děda nepamatuje ani co je za den, ani co měl k obědu. Jak by si mohl pamatovat všechny ty součástky?

„Musíte to začít skládat odtud!“ děda zapíchl prst do jednoho místa. „Ale ty moje zkřivené a oteklé prsty už vám moc nepomohou. Nevadí. Vilíku, dávej pozor…“ A pak už to šlo rychle.

„Tohle nasaď sem, to tam, tohle přidrž a natáhni, tenhle kousek je zlomený, ten vezmeme domů a tenhle úplně chybí, ten musíme dodělat. Budeme potřebovat dobře vyschlé tvrdé dřevo!“ Děda Friml by ve svém živlu.

„Tohle kolo je ze dřeva afrického ořešáku, to Probošt objednával až v Praze u Rotta. Ještě možná doma nějaký kousek najdu.“ – „A ty pásy spočítejte, mělo by jich být dvacet jedna.“ – „A tady jsem vám přinesl mazání!“ vytáhl z kapsy plechovku. „To je čistý hovězí lůj, ale pozor! Musí se rozehřát, na to dřevo nanést, hned setřít a na tom dřevě znovu zahřát. Pak bude ten mechanismus klouzat, jako by všechny díly chodily spolu odjakživa.“

Večer Vilík nesl domů krabici plnou ozubených koleček, kousků pásu a dílů, které byly poškozené, plesnivé nebo prožrané červotočem.

„Dej to za závěs a zítra přijď, hned jak se vrátíš ze školy. To nebude práce na jeden den ani pro jednoho. A budeš se muset snažit, aby bylo poznat, že jsi pravý Friml!“ zahrozil prstem děda a spokojeně se uložil na otoman.


17. Svatý Josef

21.12.2021

„Našli jste k tomu ty parní stroje?“ zeptal se děda Friml Vilíka, hned jak se odpoledne po škole objevil mezi dveřmi. Vilémovi to znělo pomateně a dostal strach, že děda zase bloudí v myšlenkách kdoví kde.

„Dědo?“ zeptal se opatrně. „Opravdu k tomu mechanismu nemáš žádné nákresy?“

„Neboj, ty mi nikdo z hlavy jen tak nevymaže. Musel jsem všechno nejen vyrobit, ale i vymyslet a spočítat! Matematika mně vždycky bavila,“ rozpovídal se děda a odhrnul závěs. Vonělo to tam jinak než v řezbářské dílně. Víc olejem a kolomazí. Mezi nástroji nebyla jen dlátka a nožíky, ale i různá kružidla, úhelníky a měřidla a další kovové nástroje.

Na ponku ležela krabice a v ní k opravě připravené figurky, které by se měly pohybovat.

„Mělo by jich být padesát jedna. Znovu je spočítej!“ poručil Vilémovi. Vilém ale věděl, že se nedopočítá, protože jedna bude určitě chybět. Děda se zadíval na ty zbývající.

„Podívej, třeba tady svatý Josef! Ten nám dal zabrat! Probošt si vymyslel úplnou ptákovinu – totiž, že v jeho betlémě nebude kolébat děťátko v jesličkách Marie, ale Josef! Měl i nápad, jak by to mělo vypadat, ale nešlo to. Neuměli jsme sladit pohyb Josefovy ruky s kýváním jeho hlavy a s pohybem anděla na zadní straně chléva.

Nechtěli jsme to vzdát, protože každý, kdo se přijde na betlém podívat, se nejdřív podívá sem, do chléva. Když něco nešlo, uměl se Probošt pěkně vzteknout – bylo to v zimě a on byl tak rozčilený, že vyběhl v bavlněných podvlékačkách před stavení a křičel na celé náměstí: ‚On ten pacholek nebude pořádně kolíbat a nebude!’ Sousedi si mysleli, že se pominu.“ Děda Friml se ušklíbl. „A jak to dopadlo?“ vykulil oči Vilém.

„Nakonec jsme na to přišli. Ukázal bych ti jak, ale jesličky tu chybí. Zvláštní. Pamatuji si, že tam určitě byly – podívej, tady se ta skobička vykroutila. Podej mi kleště…“

„A kdys viděl jesličky naposledy?“

„Kdy? Na výstavě v Chrasti u Chrudimi – to Probošt řekl, že už je betlém hotový a s námi oběma Josefy se rozloučil. Myslím, že v tom měla trochu prsty i jeho žena – jak se tak říká - ‚pohár její trpělivosti přetekl’. Tak jsme na betlém hodili plachtu a já myslel, že ho Moravcovi prodali.“

Děda složil ruce do klína a pokračoval: „Ale dodělané to nebylo. Probošt se do toho dal znovu a začal vylepšovat i další figurky. Třeba tady ta selka, co tluče máslo jednou rukou, ho měla tlouct oběma. Kdo to kdy viděl, aby se máslo tlouklo jednou rukou! Tetka Černá, podle které ta figurka je, nám kvůli tomu pěkně vynadal. A tady ten sedící Ježíš měl žehnat. Podívej, ruku už má připravenou, jenom táhlo od ní chybí, aby se pohnula.“

„Dědo, ale co budeme dělat, když chybí Ježíšek? A kdyby jenom Ježíšek, chybí i hlavní klika!“

Děda Friml se zamyslel: „S Ježíškem ti nepomůžu, ale když se podíváš do bedny, co mám pod ponkem, kliku tam najdeš. Vzal jsem ji tenkrát pro jistotu domů a teď jsem rád, že se zase hodí!“


18. Plán

21.12.2021

„Podívej, Vilíku, tady jsou ty parní stroje, vypadají opravdově, i když jsou ze dřeva,“ ukázal děda Friml nalevo od betlémského chléva. „Však jsem včera dobře viděl, jak sis myslel, že mluvím nesmysly. Ale nesmysl to není! Příběhy z bible – ty jsou všude, ale parní stroje? Tohle je totiž moderní betlém do moderní doby.“

Vilda zastrčil kliku do dřevěného válce, zkontroloval, jestli drží, a protože držela, zase ji vyndal. Přesto byly děti nespokojené. Dnes jim mrzly prsty i uši. Zamrzlé louže nešly prošlápnout a ztvrdlé bláto se nedalo ukopnout, ale tím to nebylo.

„Pane učiteli, co budeme dělat?“

„Můžeme zavřít vrata a přiložit do kamen,“ poradil Skřivan.

„Ale to nemyslíme, my myslíme, co uděláme, když nenajdeme Ježíška! Bez něho bude betlém neplatný!“

„Neplatný?“ divil se pan učitel.

„To říkala máma,“ podotkla Žofka.

„Platný bude, to se nebojím, ale pravda je, že ta figurka chybí.“

„Já vydlabu novou. Děda má kousek suchého hruškového dřeva,“ nabízel odhodlaně Prokůpek.

„A co kdyby…“ učitel Skřivan se nadechl a plán byl na světě. „Co kdybychom betlém na Štědrý den vyvezli na náměstí. Dáme ho na vůz, obložíme chvojím, natáhneme k němu žárovky a sousedé se mohou přijít podívat!“

„To budeme ukazovat betlém bez Ježíška?“

„Ne, to ne. Já právě myslel, že by každý mohl přinést toho svého. V Třebechovicích je betlém v každé chalupě, a tak se v tom největším mohou na chvíli všichni ti naši třebechovičtí Ježíškové vystřídat. Co na to říkáte?“

„Já na to říkám…“ vložil se do toho strýc Sedláček, „že musíme z toho vozu sundat postranice.“

„Já říkám…“ prohlásil děda Friml, „že když Vilda bude točit klikou, některé figurky rozhýbám.“

„A já říkám…“ přidal se i Prokůpek, „že toho nového Ježíška zkusím s dědou vyřezat.“

„A já budu hledat starého!“ přidala se Anička.

Dobrý plán! Teď už byli spokojenější. Hned to řeknou doma, nechají vyvěsit plakát v obchodě a rozhlásit na radnici a v kostele, co hledají. „Dnes už půjdeme domů. Už jsme udělali dost práce.“

„Ano. Práce! Dnes jsme nepracovali rukama, ale hlavou! Už nemusíte přikládat!“

Figurku Ježíška, která ležela v truhlíku na dříví v opuštěném myším hnízdě, tak chránila před přiložením do kamen už jen dvě polínka. Prokůpek prošel těsně kolem jako už tolikrát a neměl ani tušení, že ji má nadosah.